Literární tvorba

Zase pár bodů - asi mě to začíná bavit.

8. března 2011 v 17:41 | Penguin
<- To je Zane! Nejlepší muž z Eureky a muž mého srdce! :D
Na grafiku nemám nápady (akorát, až mi teď někdy pošle na facebook Terka obrázky, z kterých bude chtít wallpaper, tak ten dostane), vůbec, zjistila jsme, že prostě nedokážu vybočit ze svého stylu. Všem na blozích se líbí hlavně přeplácanost, vyphotoshopované blištivé a trojrozměrné a další efekty, a i když toto všechno technicky zvládám, prostě se mi to nelíbí, a nedokážu nic takového tvořit déle jak půl hodiny, protože za tu dobu se mi to znelíbí. Navíc se mi moje grafika nechce zveřejňovat tady, na cakacaka, myslím si, že kdyby mi dal šanci nějaký grafický tým, tak by mi to kreativitu a chuť něco dělat trochu nastartovalo. Nuže nic... Mám pár věcí na srdci, které se mi prostě chtějí zveřejnit. Jak jsem před lyžákem psala ty body, tak mi to přišlo celkem fikané... Takže to se mnou ještě vydržte.

Za prvé. Co se týče všudypřítomně rozpatlávané krize televizí.
Všichni si můžeme kopat do ČT1, že kolaboruje s bulvárem a přitom točí hnoje, můžeme mít stokrát vzdorovitě vypnuté televize, když na Nově vysílají Tisíc a jednu noc, stejně s tím, sorry, prd uděláme. Já jsem třeba ráda, že se za konsecionářské poplatky někdy i něco slušného natočí - vemte si pana režiséra Stracha (kdo by nevěděl - je to i herec - jestli někdo neznáte Lotranda, jste sketa, teď nepočítám vás, slovenské obyvatele blogu.cz :)) - co dílo, to libový filmový skvost, a i když Duety byly přešlap, StarDance má přesně úroveň, kterou bych čekala od kvalitní a konzervativní veřejnoprávní televize. A to nemluvím o ČT4, která je u nás doma teď v době hokeje (GO EATON!) a všelijakých těch mistrovstvích puštěná celkem pořád. A uznejte, že pánové Bernatský, Svěcený anebo přímo hvězda Bosák by byli jinde, než na naší státní televizi, trochu nepatřiční.

Co se týče té Novy, donedávna bych ji vždy obhajovala před Primou. Nejen že vysílá v lepší kvalitě a všeobecně je profesionálněji dělaná, ale i její program byl, do nedávna, bohužel, lepší. Její generální ředitel své kroky obhajuje především ekonomickými důvody, ale já třeba nechápu, proč živit kanál Nova Cinema, na který se (řekla bych) většina lidí zrovna moc nedívá, už jen proto, že na svůj alma mater kanál zkrátka nemá. Grafika je někde pod úrovní Primy, většina pořadů vykopávky. Kdyby se ta mála kvalitního z Novy Cinemy (třeba Vražedná čísla, i když z nich mají například mí matfyzáčtí sourozenci hroznou srandu, protože to jsou bez ladu, skladu a logiky naházené náhodné matematické pojmy na sebe) na Novu a z té se vyhodily srajdy právě typu Tisíc a jedna noc, peněz by bylo zase dost, a jeden starý a dobrý, kvalitní kanál k tomu. Toť můj názor. (a btw, ryjte si do SuperStar jak chete, ale na finálová kola se já těším :))

Co se týče Primy (myslím teď kanálu), ta je pořád stejná, pochválit se ale na některých frontách dá - třeba kvůli Show Jana Krause (kde si to, mimochodem, zase trochu pokaňhala ČT1) a v poslední době se jí občas daří mít v "prime time" lepší nadílku, než Nova. V čem má ale plus zásadní je Prima COOL. Zmíněná Nova Cinema je velmi odkopnutý a vykastrovaný levoboček Novy, ale COOL svoji "maminku" téměř zastiňuje, až skoro vyvolává dojem, že k ní nepatří. Nejen množství seriálů, na které jsme se do jejího příchodu dívali jen na Internetu, a jedině tak se přidávali k masám po celém světě (samozřejmě, originál je originál, a někdy se ten dabing angličtině vyrovnat nemůže...), ji dělá kvalitní televizí. Je to i jednoduchá, a přesto geniální grafika ukázek (variace na C{}{}L logo a réééklááámyyy ad. - super!) (a věděli jste, že to získalo i nějakou cenu? jen si nevzpomenu jakou) a neotřelé uvaděčské moresy Honzy Dolanského (na "Dřepněte k bedně, holky, a dívejte se na vékávéčka - velmi krutý Vánoce", na "Je to žlutý a běhá to o půl sedmý na COOLu - Simpsnovi" nebo na můj nový oblíbený "Asta la vista, šu***i" prostě nic nemá!). Takhle se, Novo, dělá vedlejší kanál. Takhle se zachází s penězi od inzerentů.

Za druhé. Nemám ráda Micro$oft Office. Dovoluji si citovat mého oblíbeného doktora Coopera: "Maybe if you weren't so distracted by sick children in Africa, you could have put a little more thought in Windows Vista." Blbost tohoto operačního systému je jedna věc, že za ni nemohl pan Gates je věc druhá, že jeho péče o děti v Africe je celkem záslužná činnost, věc třetí, ale věc čtvrtá, a to, že MS byl založen při příležitosti naprogramování DOSu, což byla velmi podstatná revoluce a od té doby se tohle všechno zvrtlo, je věc nejdůležitější. DOS byl jedinečný, byl to převrat, a Bill Gates si na něm jednoznačně zasloužil vydělat to, co si vydělal. A taky, vzhledem k tomu, že je většina aplikací v těchto končinách Zeměkoule psaná pro Windows všeobecně, byli bychom tu všichni bez svých WinOS pěkně namydlení (a jo, já mám svoje sedmičky dost ráda :-))

Ale stejně je tu pár věcí, MS gentlemen, na které by vás už měl někdo trochu rázněji upozornit. Za Internet Explorer vám určitě vynadají zkušenější a inteligentnější weboví návrháři, než jsem se svými ubohými znalostmi HTML, CSS a PHP já, ale jakožto takzvaný "loser user" a student Vám musím vynadat za Office.

Excel? Ten je v pohodě. Sice nechápu, proč jste překládali některé fuknce tak stupidně do češtiny i s její "počítačově inteligentní" diakritikou, nebo jste aspoň pro nás náročné nezachovali funkčnost původních anglických názvů, které se shodují s programátorskou filosofií, ale budiž. To je chytrej kluk.

Word? Zde není problém ve valné většině případů ve Vás, majkrosoftí kluci, ale v tom, že na tomto blbostí a leností přemýšlet propleteném světě většina lidí považuje za inteligentní vyřešení mezery mezi odstavci dvojité stisknutí Enteru. Nějaké ty typografické chybičky a nefunkčnost některých takzvaných funkcí (nezní to moc logicky, nefunkční funkce, že, pánové) si my fajnškmekři s radostí strčíme za klobouk, s námi si starosti nedělejte.

FrontPage? Ten má bugů fakt dost, ale na druhou stranu, člověk, co chce slušné webové stránky, WYSIWYG editor asi stejně používat nebude. Outlook? Já nevím, na tyhle programy já nejsem, ale když někdo je, proč ne. Access a další ofisí kamarády neznám, takže ty neposuzuju.

Co ovšem opravdu nechápu, je PowerPoint. Možná jsem slepá, ale zatím jsem snad nezažila, že by něčí prezentace dokonale fungovala na jiném počítači, než je ten jeho vlastní. Nebo je Arial nějaká zvláštní mimozemská jednotka, kterou nejste schopni ovládat, že pokaždé, když někdo užije font jiného jména, ten pitomý Arial se vždycky nasáčkuje místo ubožáčků s háčky a čárky při otevření v jiném než domovském PowerPointu? Jediný přítel na boji s těmito hajzly je PDF, ale s tím se, co vím, nekamarádíte vy.

A přisadím si ještě já - mám verzi XP a toho Arialu se nemůžu zbavit ani při vytváření prezentace. Můžu stokrát mlátit myší do nápisu "Calibri" u výběru fontu, může mi stokrát většina písmenek na požadované písmo měnit, ale ten blbej Arial se svým háčků a čárek prostě nevzdá a nevzdá.

Můžete si protestovat - ve verzích 2007 a 2010 všechny zmíněné problémy nejsou. A navíc umějí "ten zázračný" formát .***x! Tak za a) nejsem zvědavá na nějaký blbý formát, který NIC NOVÉHO neumí, jen brání funkčnosti v OpenOffice, za b) nejsem zvědavá na nějaké vyšperkované na cosi si hrající GUI a za c) opravdu nevím, proč bych si kvůli vaší neschopnosti měla pořizovat Officy nové.

Omlouvám se čtenářům, kteří zase doufali v nějaký normální článek. Ale tenhle týden jsem se už s Office navztekala dost, protože dělám prezentaci do soutěže, v které bych opravdu ráda uspěla, ale protože je placená Microsoftem, jediné povolené formáty jsou .ppt a .pptx, takže obvyklá bílá záchranná vlajka Blanického vojska jednotky PDF tentokrát nepomůže. A řeknu Vám, našla jsem jinou pomoc. OpenOffice. Word si majkrosoftí nechávám, ale Impress je program, který má plné právo ukázat PowerPointu vztyčený prostředníček. Všem ho doporučuju! Uložení do .ppt formátu prezentaci posere úplně stejně jako v PP, ale aspoň se nebudete vztekat aspoň doma.

Inspirováno odpolední procházkou se psem

25. října 2010 v 22:44 | Terka(už ne -chan)
Tohle vzniklo v pondělí večer místo přípravy na písemku z matiky. Takže je jasný, jak ta asi dopadne.

Brouzdám se pěšinou
pokrytou listím,
že mží mi do vlasů
po chvíli zjistím.

Jak nevlídný, jak pochmurný čas,
v ty kratičké dny,
kdy sladkobolný lásky hlas
už víckrát nezazní.

S rukama v kapsách šedého kabátu
loudám se dál, pražádný spěch.
Přesto se přiblížím nezvratně ke vratům,
a z hrudi ztrácí se v tu chvíli dech.

Zaskřípe do ticha kovaná brána,
zní to jak óda na bolest,
na holé jabloni zakráká vrána,
za každý zločin přichází trest.
Teď už to vím.

Zlatá a rudá je pokrývka tkaná,
pod kterou srdce tiše spí.
A pak jsem tu já, já nepozvaná,
co s kytkou v ruce bděle tu sní.

S kyticí z hloží, trnů a trávy,
kráčím jen pomalu, nesměle dál.
Přitom se opájím naivními právy,
že tu smím být, že sis to přál.

Na chladný kámen kytici položím,
s pocitem marnosti, prázdnoty v duši,
mimoděk epitaf zlehounka pohladím,
v mramoru zapsaný tuší.

Na kraj se snáší neslyšně
soumraku růžové šero,
laskavé, soucitné
a nikým nespatřeno.

Z hřbitova odcházím s večerem,
chladná už zas jako skála.
To je můj trest. A můj zločin?
Že jsem tě milovala.

Btw. Někde ty verše malinko drhnou, ale co už.

Páčovina

13. srpna 2010 v 19:03 | by Terrry-chan
vbc
to jsem ještě já, Penguin
Tak pozor děcka! Neplíst si Terku-chan a Terrry-chan! Jedna, ta oficiální spoluautorka, je moje "setřička", a ta druhá, autorka tohoto díla, je moje facebooková maminka, a někteří ji už možná znáte jakožto spoluautorka našeho příběhu 777 (neptat se po pokračování, prosím :D). Začátek její Páčoviny sem vkládám jednak na její přání, a jednak proto, že tenhle blog má plus minus normální až docela dobrou návštěvnost, a mohli by se tu najít nějaké dobré duše, co by to objektivně zkritizovali (aneb hlavně řekněte někdo Terry, že není CO kritizovat a je to skvělý, ona mi to pořád nevěří).
(a nechci bejt dotěrná a parazitovat na cizích povídkách, ale kdyby jste TADY hlasovali za mě, za Penguin, byla bych vám vděčná :D ale než to uděláte, děcka, poslouchat! napřed bude hezky pohádka v Celém článku)

Všichni jsme měli nějaké zlé a chmurné začátky :D

5. července 2010 v 22:17 | Penguin
Tak jsem se rozhodla dát sem něco pro pobavení. Něco, co jsem psala ještě, když koně neměli katalyzátory, a elfi si nekousali uši do špičata. Ne, neuměla jsem psát, a bylo to vážně děsný. Vlastně neumim psát doteď :D Má to jenom jednu kapitolu, a pokračovat nehodlám... Říkám, je to jen a jen pro zasmání :) A jednou nemá cenu si nic nalhávat... Vzorem pro tu "hrdinku" jsem vážně já, a protože to nemá pokračování, můžete to brát jako takové představení mé maličkosti... :D Ale troufám si tvrdit, že jsem se aspoň zčásti změnila...
P.S. Malinko jsem některý pasáže přece jen upravila... Aby se to aspoň trochu dalo číst :D P.P.S avatar od becky z layforu (perfektní... taky chci bejt tak šikovná :( :D)

Mrazivé, deštivé, únorové ráno. Hnus. Na zašedlých ulicích se povalovaly zbytky sněhu, chodníky byly pokryté tenkou ledovou vrtstvou. Asi sto metrů od Darktownského gymnázia zastavil zelený Nissan, z kterého se s mírnými obtížemi vysoukalo malé černé stvoření, až zblízka bylo teprve poznat, že se jedná o dívku. Měla černý kabát s límcem, který byl vyšší než její hlava, takže to, že byla vůbec člověk, nebylo hned poznat, na druhý pohled jste si již všimli temně hnědých očí za moderními červenými brýlemi a mírně vyčuhující ofiny opravdu hodně neposlušných vlasů.
Pomalu a neohrabaně se soukala z auta, a za sebou táhla zvláštní, obdélníkovité pouzdro. Nikdo jí to nikdy nevěřil, ale měla v něm schované housle. Auto odjelo a Ashley Deepová zůstala na ulici sama, bylo pět minut po osmé a návaly studentů už dávno ustaly.

777 - 5. část aneb Fillery občas musí být :-)

4. května 2010 v 22:22 | Penguin a Terrry
fd

Ahoj ahoj ahoj. Zase se hlásíme. A já (Penguin) mám krizi. Nemám ráda Willa, ale zato Nathan je týpek :D V podstatě se začíná blížit předloze Willa... Která dávno jeho předlohou není, protože to není takovej suchar, a Clara je taky ještě přiblbější, než ten kdosi, z kterýho pro ni čerpáme inspiraci :D Ale tak co, no... Ještě se to dá změnit :-P

Když ráno otevřel oči, přemýšlel, jestli se mu noční události jen nezdály. Karmínově rudé skvrny na bílé tkané rohožce u jeho postele ho však přesvědčily, že to sen nebyl. Nebo byl? Umí ta ženština vyvolat iluzi, která dokáže ovládnout mysl, a tím i tělo? Tedy když si mozek myslí, že je tělo zraněné, začne téci krev? A co po něm chce? Co ví ona a on ne?
Zavrtěl hlavou. Hloupost. Napřed té holce vysvětluje situaci pomoc Harryho Pottera, a teď ještě začíná uvažovat, jako by to byl Matrix.
Ale co po něm ta žena chce? Všechno poslední dobou přestalo dávat smysl.
Nesnídal. Neměl chuť, a uvědomil si, že stále v ústech cítí pachuť krve. Přes hlavu natáhl černé tričko, popadl motoristickou přilbu, a vydal se na policejní stanici. Když za ním zaklaply domovní dveře, v šeříkovém keři u příjezdové cesty cosi šustlo. Will se ohlédl. Nic tam, nebylo. Obláčků cigaretového kouře vznášejících se nad šeříkem si nevšiml. To ráno mu bylo skoro všechno jedno.

Radujte se nadvakrát... I 777 je zpět. Aneb 4. část :-)

21. dubna 2010 v 17:02 | Penguin a Terrry
777
Ták... Po dlouhé době se zase hlásíme. :D Měly sme "hodně práce" (vim proč v uvozovkách, a vim, proč to budu házet na Terry :D)...


Černé lakované střevíčky klapaly po parketách. Mladá žena v pracovním kostýmku byla obtěžkána spoustou papírových složek. Loktem otevřela dveře a po tmě kráčela ke stolu. Tam položila složky a rozsvítila lampičku a s povzdechem se pustila do práce.
Najednou se stále otevřené dveře zabouchly. Žena s trhnutím zvedla hlavu. Za dveřmi někdo stál. Udělal krok dopředu. Ženě se značně ulevilo a nervózně se pousmála:
"Ale, slečno, nesmíte mě takhle děsit. Mimochodem, co tu děláte takhle pozdě v noci?"
"Promiňte… paní profesorko Dawsonová. Omlouvám se, že jsem vás vyděsila…" Teri zvedla ruku, v níž držela zbraň, "ale vy máte něco, co já chci."

Radujte se veselte se, Terka-chan je zpět. A má dokonce i povídku!

21. dubna 2010 v 16:06 | Terka-chan
No, jelikož je to po dlouhé době první výplod, kterej jsem dotáhla do konce, počítám, že někteří z vás budou rádi, že jsem splodila aspoň něco a odpustí mi i přídadné nedostatky, a ti ostatní mě naopak umlátí kritikou, protože budou naštvaní, že ani po tak dlouhý pauze jsem se nevzmohla na nic lepšího. Ale co už. :-D

777 - 3. část

28. března 2010 v 16:48 | Terrry (kuroi-sora.blog.cz) a Penguin
les
Ano, jsme rychlé a šikovné :D Naše dílo dneska slaví desátou stránku ve Wordu :D Přinášíme vám exklusivně třetí část...

Po asi pěti minutách už zvonila na oprýskané dveře úplně na konci chodby, kde ztrouchnivělými okny profukoval vítr. Po chvilince jí otevřela drobná rusovláska.

"Ahoj, Teri, jdu ti vrátit ty skripta. Brácha sem měl cestu, tak mě vzal s sebou," usmála se Clara. Teri měla ráda. Obě byly do jisté míry úplně mimo a sdílely i nešikovnost a špatnou motoriku.
Zrzka se jen usmála a poděkovala. Clara už se chtěla loučit, když se zeptala: "Vy bydlíte v Shadowstoneu, že jo? Nevzali byste mě tam? Potřebovala bych si něco zařídit."
"Jo, jo, jasně. Brácha nás vezme. Ale rychle, jel jen do Tesca a to je kousek."
"Ok, jen si vezmu pár věcí a převlíknu se," pousmála se Teri a zmizela za nedovřenými dveřmi. Clara se rozhlédla. Tahle část kolejí byla nejstarší. Moc lidí tu kvůli špatnému stavu nebydlelo a Claře tu vždycky běhala husí kůže po zádech.

777 - 2. část

25. března 2010 v 21:06 | Terrry (kuroi-sora.blog.cz) a Penguin
les
Poznámka Penguin: Tak co, těšili jste se? :D Já se vždycky těším na kousek, který má napsat Terrri :) Vždycky jsem napnutá jak kšandy... A musím se přiznat, že jsem kvůli tomuhle kousku uronila pro Willa pár slz... :( Ale bude v pohodě, takže dobrý :D

Detektiv Will Jimson ležel na zádech s jednou rukou pod hlavou. Nespal. Prázdně zíral na stíny honící se po bílém stropě. Skelný pohled mě namířený pořád na jedno místo. Vedle něho se něco pohnulo a zpod přikrývky se vysunula dámská paže a objala jej kolem hrudníku. Will jenom škubnul očima, aby zjistil, co to je a znovu se zahleděl na strop. Z ničeho nic se mu obraz začal rozplývat a on se propadl do černočerné tmy.

Probrala ho tupá bolest v oblasti žeber. Pomalu od sebe odlepil víčka. V té pozici v jaké ležel, viděl dva kamenné stupně lesknoucí se v záři pochodní. Černý mramor ho studil na prsou. Pokusil se zvednout, ale tělo ho přespříliš bolelo. Měl dojem, že ho někdo pozoruje. Znovu se zkusil zvednout. K zemi ho přirazil chladný, krákoravý smích.

Ztuhl. Na čele mu vyrazil studený pot. Někdo promluvil. Byl to ten samý člověk, který se před chvilinkou smál. Byla to žena. Nelíbilo se mu, kde je. Jeho instinkt mu říkal, že by se měl dostat pryč. Pak ho uchopily dva páry silných rukou a posadily na kolena. Ze rtů mu splynul tichý bolestivý sten, ale vycítil, že to někoho potěšilo.

777 - 1. část

21. března 2010 v 20:14 | Terrry (kuroi-sora.blog.cz) a Penguin
les
Spoludílo Terrry a mé :D 777 je zatím jen pracovní název, a ani ještě pořádně nevíme, o čem to bude, nu což, tu je začátek celého příběhu. :D

V místnosti byla tma. Jen tenké paprsky měsíčního světla se stěží prodíraly hustou clonou fascinujících spirál cigaretového kouře. Z rohu místnosti, kde stál masivní dubový stůl, se ozývalo rychlé škrábání plnicího pera a šustění papíru, které jako jediné přerušovalo až tíživé ticho, jímž byl pokoj naplněn.

Ve stříbřitém světle Luny se po bílém papíře rychle míhala stařecká ruka kreslící křehké inkoustové linie. Na levé straně místnosti se cosi pohnulo, ale píšící stařec to ani nepostřehl. Z tiše otevřených dveří vyklouzla vysoká štíhlá postava a namířila na muže zbraň.

--> Celý článek

(obrázek wojtar)

Kterak iPod Ryukovi jablka přinesl

7. ledna 2010 v 19:24 | Penguin
Protože na mě jistá osoba narážela, ať konečně dopíšu tu jednu fan-fiction, když jsem teda jednou výjimečně dostala nápad, se zatnutím všech mých zbylých zubů (no tak fajn, myslim, že je všechny ještě mám) jsem se rozhodla ji dokončit. Fascinuje mě, že ačkoliv psát příliš neumím a pořádnou FF ani normální povídku jsem nikdy nenapsala, tohle je docela dlouhý. A přitom se tam moc neděje :D

Je to FF parodie na Death Note, konkrétně na jednoho boha smrti Ryuka, který nade vše (to i v tom seriálu :D) miluje jabka... Odpusťte, prosím, myšlenkově nulovou úroveň, je to moje historicky první (a pravděpodobně i poslední) fan-fiction. Nuže, "Celý článek" risknout můžete...

Spravedlnost...bývá slepá

4. ledna 2010 v 18:44 | Terka-chan
Takže...nedávno mě jistá osoba seřvala, že pořád píšu jen samý romanticko-depresivní spatlaniny a tak jsem se dneska během matiky pokusila vytvořit kacířskou parodii, která se zaobírá tím, jak by to asi vypadalo, kdyby spolu L a Kira žili v jednom bytě.
Předem prosím všechny milovníky (teda spíš milovnice) L, aby to braly s nadhledem. A kdyby něco, tak já nic, já YAOI fan, nezapomeňte. Takže tě pic a FUCK OF L!!!

Příběh mrkve II. :D

3. ledna 2010 v 13:59 | Penguin
No, Terka sem dávala takovou povídku o mrkvi, kterou jsme dělali na češtině. I já si to téma zvolila, a tu je můj výtvor :D

Dobrý den. Jsem jeden taký malý mrkvák a povim vám svou story. Nyní máte příležitost odejít, než začnu vyprávět, protože bych se vám fakt nedivil, kdyby se vám ze mě chtělo zvracet. Víte, jsem tak trochu zvrácený.

Vyrůstal jsem v jedné neúrodné půdě poblíž nějaké pláže u nějakého moře v jižní Africe. To víte, tam to nemaj těžký jenom lidi, i my mrkve sme na tom dost bídně. Voda, kterou mamka čerpala z potoku úplně jedovatého od všuderostoucích oleandrů se pravděpodobně podepsala na mé psychické nevyrovnanosti. Nu což, pokračuju ve vyprávění. Jedinou radost do života mi vnášela jedna mrkev rostoucí opodál. Byla to fakticky kočka. Docela šla s dobou - i když byla mrkev (supermrkev!), nosila opravdové džíny, a dokonce uměla hrát na housle. Když její zelené vlásky vlály ve vánku, mé zeleninové srdce plesalo radostí. Avšak má láska byla nešťastná. Jednoho dne mě mamka vytrhla a nacpala k mým bráškům a ségrám do nějaké bedny. Bednu zavřela, pak to tak dva tři dny ve tmě kodrcalo a pak se bedna otevřela. Z ní mě pak vytáhl nějaký týpek a s pár ségrama a bráchou mě nacpal do nějakého průhledného sáčku, myslím, že tomu říkal mikroteňák, nalepil na nás takovou cedulku s čárovym kódem...

Teď tu sedim v nějaké nádobě zapojené z nějakého důvodu do zdi, a je to tu fákt divný, všude kolem mě sou nože... No, budu končit, ten týpek tu mačká nějakej čudlík....

Óda na Cyrila

3. ledna 2010 v 13:57 | Penguin
PŘEDEM SE OMLOUVÁM OSOBĚ, KTERÁ TO "ZPÍVÁ" A ZÁROVEŇ CYRILOVI (tohle jakoby NEzpívám já, ale zpívá to ........ Nemůžu zveřejňovat její jméno, a ani neřeknu, kdo je to Cyril, jen to, že vám asi došlo, že se tak ve skutečnosti nejmenuje :-)) Sice nesnáším romantiku a depresivní tvorbu, ale já tohle cháu jenom jako parodii na to, jak to všichni furt řešej :D

(zpívat na melodii L.v.B. "Óda na radost")

Ó Cyrile, lásko moje,
já tě asi miluju,
na autodrom vyrazíme,
němčinu svou piluju:

Chci ti říct: "Ich liebe dich", lásko,
zbytek ti řeknu anglicky:
"I love you, my lovely darling,
your base-cap is really cool!"

(základní melodie, ale v moll)

Ó Cyrile, se smutkem ti
musím říci hroznou věc,
rozloučit se s tebou musím,
so, kiss me! JETZT! nakonec...

(zase v dur)

Ale až v dubnu přijedeš,
do sauny spolu zajdeme,
skočím s tebou do bazénu,
na Wiičku zahrajeme!

V KFC se napapáme
AFInu celou prolezem,
jsem tvá ****** milovaná,
tak zatím AUF WIEDERSEHN!

Vánoční dárek

3. ledna 2010 v 0:44 | Terka-chan
Pozor, toto je prosím pěkně druhá nejdelší povídka, kterou jsem kdy napsala a věnuji ji (opět) Terrry no neechan, jakožto dárek k vánocům. Uznávám, že je to místy poněkud patetický, ale potřebovala jsem to nějak natáhnout, jelikož dohodnutá délka byla 4 stránky ve wordu. Takže...pěkné čtení a opožděně Merry Christmas and Happy new year.

Lhostejnost. To bylo to jediné, co jsem cítila, když mě opustil přítel. Byli jsme spolu už dva roky, a náš vztah se za tu dobu změnil v nudný stereotyp. Rozchod pro mě znamenal spíš požehnání, než důvod ke smutku. Pár dní jsem strávila doma, udělala si čas na věci, které jsem dřív nestíhala a pak jsem se nechala partou přátel vylákat na skleničku. Měl to být skvělý večer, a nejspíš by i byl, nebýt toho, že jsem tam byla jediná bez partnera. Mí přátelé celí večer vrkali jako hrdličky a já seděla na okraji stolu a připadala si jak odkopnutý pes. Očima jsem bloumala po restauraci, kde jsme seděli a usrkávala červeného vína. Právě když jsem si připravovala nějakou záminku, abych se mohla ztratit, zaslechla jsem odněkud výbuch smíchu. Otočila jsem se tím směrem a u baru jsem uviděla skupinku mužů, kteří se něčemu hlasitě smáli. Vzhledem k tomu, že se jako jediní trochu blížili mé věkové kategorii, začala jsem si je jednoho po druhém prohlížet. Většině z nich mohlo být okolo dvaceti, seděli ale mezi nimi a starší. O žádném z nich se nedalo říct, že je ošklivý, někteří si dokonce zasloužili označení kawai. Jako posledního jsem rentgenovala toho, který seděl úplně nalevo a v ruce držel skleničku whisky. Nebyl tak pohledný, jako někteří z jeho společníků, nicméně v jeho obličeji bylo něco, co mě zaujalo. Měl polodlouhé rezavé vlasy, oříškově hnědé oči a jeho rty se stále nepatrné usmívaly a dodávaly mu tím jakoby rozpustilý vzhled. Mohlo mu být tak okolo pětadvaceti třiceti. Najednou mě přešla chuť odejít. Po celý večer jsem ho pozorovala, až si mě nakonec všiml. Díval se na mě trošku zmateně, jakoby uvažoval, jestli by mě neměl znát, a pak se usmál a pozdvihl svoji sklenku k přípitku. Taky jsem se usmála a upila vína. Když se mí přátelé zvedli k odchodu, prohlásila jsem, že se mi ještě nechce domů a jakmile vypadli, dál jsem s ním nepokrytě flirtovala. O to víc mě rozladilo, když se po pár hodinách prostě zvedl, na rozloučenou mi věnoval jeden svůj úsměv a odešel.

Slíbila jsem si, že do té restaurace už ani nepáchnu. Samozřejmě jsem tam druhý den večer byla zase a očima doslova hypnotizovala dveře. Nepřišel. Potkali jsme se až o měsíc později, na místě, kde bych to nikdy nečekala. Na dovolené ve Španělsku, kam jsem odjela s mladší sestrou a jejím přítelem. Právě jsem na pláži prováděla zátěžovou zkoušku svých nových plavek, když mě přímo do hlavy zasáhl míč na volejbal. Nečekala jsem to a s hlasitým "Do prdeléééé" se poroučela k zemi. O chvíli později mi výhled do slunce zakryla souměrná tvář lemovaná rudými vlasy a hnědé oči se na mě dívaly napůl pobavené a napůl starostlivě. "Are you all rihgt?" zeptal se perfektní angličtinou, ale pak se zarazil. "Neviděli jsme se už někde?"plynule přešel do mé mateřštiny. "Nevím, po tý ráně bych asi nepoznala ani vlastní matku." odpověděla jsem a s bolestným syknutím se pokusila posadit. Vzápětí jsem se s hlasitým "Uff!" skácela zpátky do písku.
Moje odpověď ho očividně pobavila. "Až tak?" zasmál se a přiklekl si ke mně. "Ukaž. No, bude to asi pořádná boule." uznal, když si prohlédl poškozené místo. Mým tělem přitom probíhalo příjemné mravenčení. "Moc se omlouvám, trochu jsem se tím volejbalem nechal unést. Koupím ti jako odškodný něco k pití, chceš?" Jak bych nechtěla!

Slunce zapadalo a barvilo mořskou hladinu doruda.(To je kýč!) Seděli jsme u baru na pláži a upíjeli vynikající mojito. Já samozřejmě neodolala a nestydatě jsem si prohlížela jeho pevné, vypracované tělo s bronzovým opálením. Na svoji obranu musím podotknout, že on si počínal naprosto stejně.
Během několika minut jsme si povídali zcela bez zábran a mě připadalo, že ho znám už celé věky. Měli jsme hodně společných zájmů, oba jsme rádi cestovali, lyžovali a byli jsme blázni do Japonska. Ohromilo mě, když řekl, že v Japonsku část roku pobývá, dokonce prý má v Kjótu i vlastní byt. Seděli jsme na pláži skoro do svou do rána. Když jsem se konečně zvedla k odchodu, nabídl se, že mě doprovodí. Nebyla jsem proti, a tak jsme se vydali podél pobřeží k vilce, kterou jsme si se sestrou pronajaly. Když mi zlehka položil ruku kolem ramen, ani mě nenapadlo se bránit. Naopak, jeho doteky mi byly příjemné, chtěla jsem víc. (Já vím, zní to úchylně, ale nemohla jsem si to odpustit *evil smile*) Před brankou do zahrady si mě ještě na okamžik přitáhl k sobě. "Uvidíme se ráno." zašeptal a vtiskl mi letmý polibek na rty.

Štěstí. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, jako v těch měsících, kdy jsem byla s ním. Nevadilo mi, že o něm vlastně skoro nic nevím. Nevadilo mi, že je mu skoro pětatřicet, a že by mi mohl dělat otce. Nevadilo mi, že hodně cestuje a často bývá pryč. V těch chvílích, kdy jsme byli spolu mi to dokonale vynahradil. Mělo mi dojít, že je to všechno příliš krásné, než aby to mohlo vydržet. Ale byla jsem zamilovaná, zaslepená láskou a nechtěla vidět, co se zdálo být tak jasné.

Zklamání. Zklamal mě, protože mi lhal. Jednou odpoledne jsem si dodělávala nějaké věci do školy a k němu do pracovny jsem si šla jen pro izolepu. Když jsem ji vytahovala z šuplíku, nedopatřením jsem smetla složku, která ležela na jeho psacím stole. Papíry se rozlétly po podlaze. Shýbla jsem se, abych je posbírala. Pohled mi padl na jednu z těch stránek. Byla na ní fotografie nějakého muže, kterého jsem neznala a u toho jeho adresa, datum narození a další podrobné údaje. Přes fotku bylo veliké červené razítko " SUBJEKT ODSTRANĚN ". Listovala jsem složkou; všechny stránky byly stejné, jen někde chybělo červené razítko. Zmocnila se mě strašlivá předtucha…
Když jsem na něj večer uhodila a požadovala vysvětlení, ani nezapíral. Najednou se mi zhroutil celý svět. Klesla jsem na pohovku a nechtěla slyšet nic o nájemných vraždách, lukrativních nabídkách a velkých odměnách. Chtěla jsem se jenom probudit z toho strašného snu. Když skončil se svým monologem, beze slova jsem se zvedla a zamířila do pokoje, který mi sloužil jako pracovna a občas i jako ložnice, i když většinou jsem spávala s ním. Popadla jsem první tašku, který mi přišla pod ruku, naházela do ní pár nejnutnějších věcí a vyřítila se pryč. Předtím, než jsem za sebou přibouchla dveře, nedokázala jsem si odpustit ještě poslední pohled. Seděl v křesle, tupě zíral do ohně v krbu a bezmyšlenkovitě si pohrával se skleničkou whisky. Měla jsem dost co dělat, abych se ubránila touze nikam neodcházet a zůstat tu s ním.

Vztek mě sžíral jako by mi někdo do krku nalil kyselinu. Nenáviděla jsem ho za to, že mě obelhal, ale přesto jsem na něj nedokázala zapomenout. Ty měsíce bez něj splývaly v jednolitý příšerný sen. Byla jsem sama, bez přátel, bez rodiny, která se nedokázala vyrovnat s velkým věkovým rozdílem mezi námi, a teď i bez lásky. Každou noc v pronajaté garsonce jsem smáčela polštář slzami a ve dne jsem proklínala Boha za to, že se tohle všechno stalo zrovna mě. Čím dál častěji jsem si pohrávala s myšlenkou to prostě ukončit, tohle trápení, život, který stejně za nic nestojí. A jedné noci jsem tu představu uskutečnila.

Smůla se mi lepila na paty, nemohla jsem se už ani svobodně zabít. Nevím, čím byla způsobená moje abnormální odolnost vůči práškům, ale výsledek byl ten, že dávka, která mě měla zabít, mi jenom pořádně podráždila žaludek. Nepodařená sebevražda ale měla jeden pozitivní důsledek: začala jsem přemýšlet, jestli to nebylo způsobeno nějakou vyšší mocí, která si přeje, abych žila dál. Od tohoto uvědomění byl už jen krůček komu, abych pochopila, že nemá cenu snažit se zapomenout. (Bože, to je psycho jak někde v tibetským klášteře.)

Nevěřícný výraz, který se objevil na jeho tváři poté, co otevřel dveře a spatřil mě stát venku v dešti, promočenou skrz na skrz, se rychle změnil ve výraz nevýslovné radosti. Pevně mě sevřel v náručí a zdálo se, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. To jsem mu rozhodně neměla za zlé. Usadili jsme se v kuchyni a hodnou chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Během té doby se několikrát nadechl, jako by chtěl něco říct, ale odhodlal se k tomu až o hodně později. "Asi by bylo dobře, kdyby sis uvědomila, že život se mnou znamená život na útěku. Odměna na mou hlavu je vypsaná snad v každém státě na tomhle kontinentě a nejspíš i leckde jinde." bylo vidět, že se do těch slov musí nutit, jak se přemáhá, protože cítí povinnost mě připravit na něco, co jsem už dávno věděla. "Takový život s tebou je mnohem lepší, než sebelepší život bez tebe." zašeptala jsem a vášnivě ho políbila.

Svatbu jsme měli o rok později na Maledivách. Když mě požádal o ruku, málem o se mnou seklo. (Se mnou taky, když jsem to psala. Začíná se z toho stávat mexická telenovela.) Od toho okamžiku už mi ke štěstí nechybělo ani to nejmenší, byla jsem dokonale šťastná. Už jsem ani nemyslela na to, že můj manžel je vrah. Byla to součást mého života, jeho druhá identita, která existovala jen za zdmi našeho domu. Nikdy jsme o tom nemluvili. Já mezitím dokončila školu a začala se živit psaním. Mohla jsem cestovat kamkoliv, peníze nebyly problémem a policie neměla ani tušení, jak blízko mám k jednomu z nejhledanějších zločinců na světě. Po čase jsem obnovila i vztahy s rodiči a sestrou a znovu si získávala přátele.

Moje zoufalství, když ho zatkli, bylo bezmezné. V hloubi duše jsem tušila, že k tomu jednou může dojít, ale vždycky jsem doufala, že je to jen paranoidní obava. Jeho advokát dokázal sice soud přesvědčit, že já jsem o skutečné identitě svého manžela neměla ani ponětí, ale důkazy proti němu byly jasné. Dostal doživotí a od té doby jsem ho neviděla. Nejhorší bylo, že jsem nesměla dát najevo slabost. Nejen kvůli jeho někdejším komplicům, kteří čekali jen na to, až jednou jedinkrát klopýtnu, aby se mohli zmocnit jeho majetku, ale i kvůli Aijimu, našemu ročnímu synovi, který byl naprosto přesnou kopií svého otce. Každý pohled na něj mě bolel, protože mi tolik připomínal lásku, kterou jsem už podruhé ztratila, tentokrát nenávratně. Nemohla jsem to vydržet. Sbalila jsem kufry, prodala dům v Montaně a odstěhovala se do Skotska. Zdejší deštivé počasí naprosto vyhovovalo mé náladě, a hlavně mě tu nikdo neznal. Moje romány se dobře prodávaly, možná právě díky tomu, že jsem se inspirovala vlastním osudem, který mohl někomu s trochou nadsázky připadat dosti tragikomický. Měla všechno, potom o vše přišla, aby to znovu získala zpátky a vzápětí zase ztratila. Velmi legrační. Jediný, kdo se nesmál, jsem byla já. Už jsem skoro zapomněla, jak vlastně smích vypadá, neměla jsem k němu ostatně žádný důvod.

A léta plynula. Říká se, že čas vyléčí všechny rány. Pokud ano, tak na mě nejspíš při tom léčení zapomněl. Uplynul rok, dva, tři, a moje bolest byla pořád stejně palčivá jako dřív. Každé ráno, když jsem se probouzela v bláhové naději, že ho uvidím ležet vedle mě a pohled mi padl jen na prázdný polštář, bylo jako sůl sypaná do rány. Každý večer, kdy jsem usínala sama, s vědomím, že tu není nikdo, ke komu bych si mohla přijít pro konejšivé objetí, se mi vpaloval do mysli jako cejch. Během těch bezesných nocí jsem se často zaobírala otázkou, jak se mohl někdo jako on živit zabíjením. Zřejmě za to mohlo jeho druhé já, které se nikdy neusmívalo, bylo chladné, bezcitné a vypočítavé. Které si šlo tvrdě za svým, ochotné kráčet přes mrtvoly, a to doslova. Jeho já, které způsobilo, že na tom teď byl hůř, než kdyby zemřel. Za ty roky jsem od něho nedostala jedinou zprávu.Drželi ho v dokonalé izolaci, žádné návštěvy, žádná komunikace s okolním světem.Jako by byl mrtvý.
Aiji rostl. Bylo mu už pět let a byl čím dál víc podobný otci. Stejné rezavé vlasy, stejné oči a rozpustilý úsměv. Podědil i jeho povahu. Mohla jsem jen doufat, že závislost na adrenalinu, kterou do jisté míry trpěl jeho otec, jej nepovede stejnou cestou. Cestou krve a vražd.
Když se mě Aiji poprvé zeptal na tátu, nevěděla jsem,co mu říct. Jak vysvětlit malému dítěti, že jeho otec s námi není, protože se nechal zlákat bohatstvím a rizikem, které s sebou jeho "povolání" přinášelo. Postupem času jsem se ale přesvědčila, že můj syn je velmi inteligentní a rychle pochopil, že tatínek tu není ne proto, že by nechtěl, ale proto, že nemůže.

Na Štědrý den večer jsem se vrátila z města, po večeři jako obvykle uložila Aijiho a pak se uchýlila do obývacího pokoje s láhví irské whisky. Poslední dobou se z ní stávala moje nejvěrnější společnice, která se mnou trávila každý večer. Nalila jsem si dvojitou dávku, trochu upila a opřela se v pohodlném křesle. Zvenčí sem doléhalo burácení větru narážejícího do okenních tabulek.. Jediné, co nebylo slyšet byla hustá mlha, která dusila celý kraj a přikryla jej bílým huňatým pláštěm. Usrkávala jsem jantarovou tekutinu a zírala do zdi. Vánoční stromeček jsme neměli, Vánoce jsme s Aijim nikdy neslavili. Byl to prostě den jako každý jiný, šedivý, zoufalý, plný žalu. Přesto jsem ale cítila lehké zklamání, když jsem zjistila, že nepadá sníh. V Montaně byly Vánoce vždycky bílé, tady skoro nikdy, většinou pršelo.
Dopila jsem whisky a cítila, jak si mi klíží oči. Odložila jsem skleničku na stolek, připravená na další noc utopenou ve zlatavé tekutině, díky níž jsem dokázala na čas zapomenout na tu bolest. Co na tom, že rána potom bývala ještě tisíckrát horší? Bylo to jako droga, věděla jsem, že mě to ničí, a přesto jsem to stále vyhledávala. Stejně jako jsem se stále utápěla ve vzpomínkách, navzdory vědomí, že minulost nezměním. "Proč jsi mi sakra tohle udělal?" zeptala jsem se Krista na železném kříži, který tu zůstal po předchozích majitelích a já ho nějak opomněla sundat ze zdi. "Čím jsem se provinila, že mě tak nenávidíš?" Mému alkoholem zastřenému mozku se zdálo, že se mi světec na kříži škodolibě vysmívá. Pocítila jsem neodbytnou chuť strhnout ho ze zdi a odhodit, nebyla jsem ale schopná vstát. Odvrátila jsem hlavu a zlomeně se rozvzlykala. O chvíli později se mě zmocnil milosrdný spánek.

Tušení, které mě probudilo, jsem si nedokázala vysvětlit. Něco mě ale přinutilo vstát a vyhlédnout z okna. Venku byla ještě tma a stále nesněžilo. Bylo půl druhé ráno. Zívla jsem a šla se do kuchyně napít. Jak jsem se přitom mohla dostat ke vstupním dveřím, to netuším, připadalo mi ale, jako by mě nějaký hlas nabádal, abych je otevřela. Poslechla jsem ho a rozrazila dveře dokořán. Do tváře mě okamžitě udeřil poryv ledového vichru. Měla jsem na době jen džíny a tričko, takže jsem se okamžitě roztřásla zimou a zírala do tmy. Nebylo vidět ani na krok, ale po chvíli jsem se rozkoukala a spatřila temnou postavu, která kráčela nocí přímo k mým dveřím. Kousek od mě se zastavila a nehýbala se. Z toho co jsem mohla vidět, to byl nějaký muž. Na sobě měl dlouhý černý kabát a černý klobouk, takže mu nebylo vidět do obličeje. Srdce se mi sevřelo, byl to takový divný pocit. Najednou jsem věděla, jak se asi cítí odsouzenec těsně před tím, než mu kolem krku přehodí oprátku.
"Hledáte někoho?" zavolala jsem na toho muže. Chvíli trvalo, než odpověděl. "Přijde na to," řekl, "jestli mě ten, koho hledám ještě chce znát." Zarazila jsem se.Ten hlas mi byl povědomý, určitě ho znám, jenže odkud?
"Kdo jste?" Musela jsem se zeptat. Nedokázala jsem si vzpomenout, komu ten hlas, který mi snad kdysi býval důvěrně známý, patří. Muž sebou škubl, jako bych ho udeřila. "Ty nevíš?" zeptal se tiše a já cítila, jak se mi to slovo zarylo hluboko do srdce. Věděla jsem, nebo spíš v hloubi duše tušila, ale bylo to absurdní… "Já…," zajíkla jsem se, "já mám pocit, že tě znám, nebo alespoň jsem tě kdysi znávala. Je to už tak dávno."
Zvedl hlavu a podíval se na mě. V tu chvíli jsem pochopila, odkud ho znám, a musela jsem se štípnout do ruky, abych se probudila. "To není možné." zašeptala jsem a popošla rychle o tři kroky k němu, abych se dotkla jeho tváře. Byla pohublá, rozrytá vráskami a zachmuřená, nesoucí známky požitého utrpení ale nebylo pochyb. Byl to on.
"Jak…jak jsi nás našel?" hlas se mi třásl, když mi ta sova sklouzla ze rtů. "Instinkt." odpověděl a lehce se posmál. Chtěla jsem ještě něco říct, ale zlomil se mi hlas. On nic neřekl, místo toho mě pevně objal. Schoulila jsem se v jeho náručí a rozplakala se jako malé děcko. Zvedl mě do náruče a odnesl dovnitř. Na chvíli jsem zvedla hlavu z jeho ramene a přes clonu slz jsem uviděla, jak se z nebe snáší první sněhová vločka.

Naděje

2. ledna 2010 v 22:45 | Terka-chan
Tak jsem vyhrabala další dílo ze svého soukromého archívu. Je sice starší, nicméně bych řekla, že patří k těm povedenějším. Teda aspoň ji mám uloženou ve složce "Povídky" a ne "Nepoužitelné". Jinak je to depresivní, ale to už by vás nemělo překvapovat, teda pokud to někdo čtete.


Stála sama v rohu zarostlé zahrady, o niž se očividně už několik let nikdo nestaral. Dřevěný altán byl napůl zhroucený, všude kolem bujně vyrůstala tráva, trnité keře a u zdi v severní časti zahrady živořily dvě plané jabloně s pokroucenými kmínky. Stála, přes ramena přehozený tenký tmavě rudý šál, který ji stejně nedokázal ochránit před řezavým větrem,prohánějícím se zahradou. Kvílení meluzíny znělo jako nářek nějaké nadpřirozené bytosti a ještě umocňovalo ponurý dojem, jímž zanedbaná zahrada působila. Dívka stojící mezi troskami altánu ale viděla tenhle malý kousek země úplně jinýma očima…
***
…nově natřený altán zářil jasnou zelení a dokonale zapadal mezi upravené záhony květin; bílých lilií, žlutých tulipánů a hlavně jejích nejoblíbenějších rudých růží. Jednu takovou růži svírala v prstech hleděla na něj s prosbou vepsanou v očích. "Neodcházej." zašeptala, ale srdce jí říkalo, že to k ničemu nebude. Pohladil ji po tváři a něžně uchopil její ruce do svých, nedbaje, že se přitom do krve škrábl o trny rudé růže. "Musím odejít a ty to víš. Ale vrátím se, slibuji. Jednou tu spolu zase budeme takhle stát a potom ode mě nedostaneš jednu růži, ale celou kytici. Vrátím se a budeme zase šťastní."
***
…a budeme zase šťastní. Přesně tak to tehdy řekl. Slíbil,že na ni počká za dva roky právě na tomto místě. Ona přišla. Čekala na něj,ale on se neobjevil. A neobjevil se ani další rok,ani ten příští. Deset let na něj vzpomínala a toužila po jeho návratu. Marně. Stála v zahradě a věděla,že se nedočká. Jediné,co si odtud odnese, bude potrhané oblečení,hluboké škrábance a ještě hlubší zoufalství. Pomalu se sesunula k zemi a opřela se o trám,který kdysi podpíral střechu altánu. Začaly se jí klížit oči…
***
…nacházela se v hustém lese a zmateně se rozhlížela kolem. Zdálo se jí,že mezi stromy zahlédla světlo. Vydala se tím směrem a po chvíli se ocitla na rozlehlé mýtině porostlé svěží zelenou trávou.Na konci mýtiny se zvedalo velké skalisko,z jehož vrcholu stékala voda a dopadala do malého průzračného jezírka. Mýtina byla zaplavená slunečním světlem,když ale zvedla hlavu,uvědomila si,že se nad ní klene pouze nekonečná modrá obloha bez slunce a bez mraků. Na druhý pohled jí došlo,že jasné světlo vychází z jezírka. Zvědavě k němu přistoupila a pohlédla do něj. Hladina byla klidná a lesklá jako zrcadlo. Pojednou se ale na vodě objevily vlnky,nejprve jen malé,ale postupně se zvětšovaly. Pak se ze dna jezírka vzedmul obrovský sloup vířícího světla a celá mýtina se jím rozzářila ještě jasněji než předtím. A z toho sloupu zářícího oslňujícím jasem k ní promluvil hlas." Což už jsi ztratila veškerou víru? Víra je tvou nejlepší zbraní a když víra nepřetrvá,pořád zbývá naděje. Té se nikdy nesmíš vzdát,pamatuj na to!"

***
Prudce se posadila a protřela si oči. Hlavu měla plnou onoho podivného snu. Jakže to říkal ten hlas? Naděje se nikdy nesmíš vzdát. Teprve teď si uvědomila,že byla chyba si zoufat. Slíbil jí,že se jednoho dne vrátí a svůj slib jistě dodrží. A ona svůj také. Počká na něj.
Postavila se na nohy a pomalu vykročila po zaplevelené cestičce mezi zpustlými záhony. Stmívalo se a na kraj se s nocí snášela také mlha. Usedla na stařičkou lavičku v rozbořeném altánu a pozorovala,jak se obrysy trnitých křovisek stávají čím dál nejasnějšími a poté se utápí ve tmě a mlze. Najednou jako by přestala slyšet. Nevnímala nic než pohled naskýtající se jejím očím. Úplně přeslechla tichý zvuk,který ze všeho nejvíc připomínal zaskřípění staré brány. Až zapraskání suché větvičky pod tíhou něčího kroku ji probralo z podivného transu. Trochu překvapeně vzhlédla a v tu chvíli se jí málem zastavilo srdce. Stál přímo před ní,viděla ho navzdory husté mlze naprosto jasně. Stál tam a díval se na ni. Chvíli nebyla schopná se hnout,ale jakmile se vzpamatovala,její pohyby byly rychlejší než blesk. Prudce vyskočila,vrhla se k němu a v příští vteřině ji pevně objal svými silnými pažemi. Zabořila mu tvář do náručí a vybavila se jí vzdálená a přece tak blízká slova: Naděje se nikdy nesmíš vzdát.

Šílený životopis jedné mrkve

2. ledna 2010 v 22:41 | Terka-chan
Tohle je slohová práce, kterou nám zadala suplující češtinářka. Volný slohový útvar, libovolná délka, ale musí to obsahovat slova: mrkev, potok, Afrika, zahrada, housle, džíny a kočka. Hrozná blbost, ale je to to jediný, co mám momentálně v PC a proč se aspoň nepokusit vytvořit iluzi, že toho na blogu je hafo, že? ¨


Před dávnými,dávnými,dávnými,dávnými časy kdesi daleko,daleko,daleko odtud byla jedna zahrada a v té zahradě kteréhosi jara vyrostla jedna mrkev.Byla to mrkev jako každá jiná,oranžová,se zelenými vlasy a věčně hnědým kořínkem. Člověk by z toho logicky usuzoval,že prožila plnohodnotný život jako každá jiná mrkev a nakonec skončila ve Winnetouově zeleninovém salátu,ale v tom případě by se jistě musel začít zaobírat úvahami,proč tu do něj hučím takové nesmysly,když na nich vlastně není nic zajímavého.Jenže ona mrkev nebyla tak docela obyčejná mrkev,a právě proto vás tu už celou minutu nudím svými žvásty a filozofuji nad životním posláním mrkve.Ale zpátky do pohádky,tedy vlastně do životopisu.
Zkrátka,ta mrkev se lišila od svých vrstevnic nikoli vzhledem,nýbrž povahou. Byla to velmi přemýšlivá mrkev. Přemýšlení jí působilo asi stejnou radost,jako působí milovníku hudby lahodné tóny houslí.Celé dny trávila tím,že na svém místě v záhoně vedle starého oleandru,který rostl na břehu potoka protékajícího její rodnou zahradou,přemýšlela o různých zapeklitých otázkách,jako proč se džínám říká džíny,proč má kočka čtyři nohy a ne sedmnáct a půl,nebo proč vyrostla jako mrkev a ne jako paprika. Neptejte se mě,k jakým závěrům došla,nemohu to prozradit před 22. hodinou.
Zprvu se zdálo,že mrkev bude hnít v záhoně dokud si pro ni nepřijede strejda Winnetou nebo ji nesežerou králíci,ale vše se změnilo,když jednoho krásného dne zabloudila k naší planetě poškozená vesmírná loď mířící na jeden z Jupiterových měsíců.Shodou okolností musela nouzově přistát právě v zahradě,kde naše mrkev zrovna přemýšlela o tom,kdo asi první vymyslel prášky proti bolestem hlavy. Když loď dopadla na zem,vyskočila z ní skupinka jednonohých oranžových mužíčků se zelenými vlasy a začala kolem lodi zmateně pobíhat,načež jeden z nich vytáhl z útrob lodi něco,co se podezřele podobalo nářadí zakoupenému v některém z pozemských obchodů pro kutily. Během následujících několika hodin se mimozemšťanům podařilo opravit loď a už se chystali odletět,když v tom si jeden z nich všiml přemýšlející mrkve a zvolal: "Nechť je nebe pochváleno,právě jsem našel lásku svého života!" S těmito slovy vytrhl mrkev ze země počal jí láskyplně líbat kořínky. Než se mrkev nadála,popadl ji do náručí a odnesl na palubu vesmírné lodi a vzápětí už letěli přes moře a přes potoky,dva tisíce šest set mil,minuli Afriku,potom Mars až nakonec přistáli přímo před svatební kaplí na Euporii,jednom z měsíců Jupitera,kde zamilovaný mimozemšťan pojal v té době už taktéž zamilovanou mrkev za manželku a žili spolu šťastně až do smrti.

Prokletí Luny

2. ledna 2010 v 20:56 | Terka-chan
TOTO NENÍ FF!!!
Tuhle povídku jsem psala ve třeťáku pro jednu spolužačku. Byla to víceméně moje spisovatelská prvotina, respektive první dílko, který lze brát trochu vážně, což znamená, že kraviny, který jsem psala na základce nepočítám. Příjemný počtení, snad se bude líbit.


"…srdce proti rozumu,
to je vždycky bitva,
kdopak dnes vyhraje
asi brzo uvidíš…"

Luna vypnula přehrávač a rozsvítila lampičku na nočním stolku.
Starodávná lampa prom
ěnila tmu panující v pokoji v šero, takže zhruba dvacetiletá dívka s po pás dlouhými mírně zvlněnými vlasy jasně rezavé barvy mohla dojít k oknu a roztáhnout závěsy z těžkého tmavě rudého sametu. Prostorný pokoj vybavený nábytkem z 19. století zalila jasná záře dorůstajícího měsíce.
Blí
žila se půlnoc. Luna sebrala z háčku na dveřích černou koženou bundu, husté vlasy svázala černou sametovou stuhou a vykročila do temné noci.

Pospíchala ulicemi spícího města a co chvíli pohledla na náramkové hodinky. Půlnoc se blížila nemilosrdně rychle. 23:40. 23:51. 23:59. Půlnoc.
00:00 Lunu to pobavilo. Podle v
ěštce Nonstradama měl v roce 2000 přijít konec světa. Tři nuly k tomu přímo vybízely.
A co teprve, když jsou čtyři. Pomyslela si Luna hořce. Pak se najedou jejím tělem projela bolestivá křeč. Dívka zasténala a sesunula se na zem vedle prázdných kontejnerů na odpadky. O pár sekund později se ze země zvedla velká šedá vlčice s rezavým proužkem srsti na ramenou a zvláštníma modrozelenýma očima.
Zvedla hlavu a dlouze, teskn
ě zavyla na měsíc. Pak se otočila a ztratila se mezi domy.
***
" … radši ať pojdu, ať smrt mě skolí,
láska nepatří do srdce krysaře.
co po mně chceš, Osude, vždyť to bolí
proč podíval jsem se kdy týhle ženě do tváře?..."

Jason nevědomky vyťukával prsty do stolu rytmus písničky. Přistihl se, že už nejmíň deset minut tupě zírá na monitor počítače. Rozpracovaný referát na téma Lykantropie: mýtus nebo skutečnost? se na něj zle šklebil v podobě wordového textu. U počítače seděl už aspoň tři hodiny a byl s bídou v polovině práce, kterou měl odevzdávat zítra ráno. Nikdy by ho nenapadlo, že studium mytologie může být tak náročné. Napadlo ho, že si měl raději zvolit jinou školu. Kdyby to udělal, nikdy by nepotkal ji a měl by o polovinu méně starostí. Jenže ne, on musí vždycky dělat všechno tím nejsložitějším způsobem. A tak se teď místo na referát soustředil na její nepřístupnou tvář s aristokratickými rysy, na její nádherné zářivě rudé vlasy a její plné rty. Napadlo ho jak krásné by bylo smět je políbit. Ale na to mohl rovnou zapomenout. Pochyboval, že vůbec ví, že existuje.
Pomalu vstal a protáhl si tělo ztuhlé po tříhodinovém sezení. Přešel k oknu a vyhlédl ven. Očima přejel liduprázdnou ulici. Tak zase zpátky do práce. povzdychl si v duchu, když
v tom jeho pozornost upoutal pohyb dole na ulici. Podél zdi se plížil jakýsi stín. A pak najednou do světla pouliční lampy vstoupil veliký šedivý tvor. Pes. napadlo nejprve Jasona, ale vzápětí si uvědomil, že se plete. Vlk? Co tady proboha dělá vlk? A pak si byl najednou, aniž věděl jak, jistý, že je to ona. Vlčice. Dlouhou chvíli si navzájem hleděli do očí. Vlčí oči měly zvláštní modrozelenou barvu.Jasonovi připomínaly hladinu horského jezera za jasného rána. Měl zvláštní pocit, že ty oči už někde viděl. A pak mu to došlo. Váhavě mrkl na monitor svého počítače a pak se obrátil zpátky k vlčici, sedící jako nádherná neživá socha před domem. Je mož že by Luna…? Vyloučeno! Vzpamatuj se, hochu, máš to v hlavě pěkně pomotaný!
***
Luna seděla na studeném asfaltu a hleděla do očí muže, kterého milovala. V jeho pohledu viděla vepsanou otázku. Pak se jí zazdálo, že zahlédla záblesk pochopení. Jason se na chvíli odvrátil, a když pohlédl zpět, byl ten záblesk pryč. Luna si přesto byla jistá, že v jednu chvíli věděl pravdu. Naposledy se na něj smutně zadívala a pak se pomalým klusem vydala zpátky domů. Nad hlavou se jí klenula noční obloha, posetá miliony hvězd. A každá z nich byla pro Lunu kapkou naděje. Když viděla hvězdy, věřila, že jednou se její největší přání vyplní.
***
"… tolik, tolik hvězd
máš nad sebou
a je tolik, tolik cest
co tě k nim dovedou…"

Just one look

2. ledna 2010 v 20:35 | Terka-chan
Tohle je takový...nevim, jak to popsat, asi nemastný neslaný. Měla jsem blbou náladu, jistá nejmenovaná osoba neustále prudila, ať něco píšu, a tohle je výsledek. Inspirovala mě písnička The Truth Beneath The Rose od Within Temptation.

Give me strength to face the truth, the doubt within my soul
No longer I can justify the bloodshed in his name
Is it a sin to seek the truth, the truth beneath the rose?
Pray with me so I will find the gate to Heaven's door…

Sedím na rozmoklé zemi a z očí mi tečou slzy. Jeden jiskřivý démant za druhým stéká po mých tvářích a zanechává ve špíně, která je pokrývá vlhkou stopu. Vedle mě na zemi leží katana, její zubaté, ztupené ostří je matné, bez lesku. Zamyšleně přejíždím palcem po ohmataném koženém jílci. Byl to dobrý meč. Jeden z nejlepších, jaký jsem kdy měl. Vydržel se mnou všechny ty roky krveprolévání, roky, kdy jsem se stal nemyslícím strojem na zabíjení. Roky, kdy se při vyslovení mého jména nepřátelé třásli a prchali, sotva uviděli moji černou zbroj a zaslechli dusot kopyt mého vraníka. Věděl jsem, že pro většinu z nich jsem tou nejhorší noční můrou, a dělalo mi to náramně dobře. Zvrácená radost bylo to jediné, pro co v mém srdci zbylo místo, soucit, láska, smutek a lítost byly vytlačeny někam daleko, choulily se v koutě mojí černočerné duše bez šance, že je ještě někdy ucítím.
Kdyby se mě někdy někdo zeptal, kolik lidí jsem zabil, musel bych odpovědět, že nevím. Všechny ty tváře splývaly v rozmazané šmouhy, jeden obličej jako druhý, všechny plné hrůzy, strachu ze smrti a s prosbou o milost na rtech. Jen sem tam se objevila vyrovnaná tvář, očekávající smrt se stoickým klidem filozofa. Tyhle tváře v mé paměti zůstávaly o něco déle, ale i ony se postupem času vytrácely. A já se s rukama pošpiněnýma krví doslova prosekával životem, jako by to byl zen nejhustší prales.

A pak nadešel ten den. Byla to bitva jako každá jiná. Bolest, strach a křik. Krev, pot a slzy. Ne nadarmo se říká, že válka je nejstrašnější řemeslo na světě. Ale člověk si za čas zvykne. Do cesty se mi postavil bojovník v dlouhým zakřiveným mečem. Na rozdíl od branců, kteří lépe než mečem vládli kosou a cepem, tenhle muž v prosté kožené zbroji bojovat uměl. Dalo mi zabrat,než jsem prolomil jeho obranu a vrazil mu meč do srdce do poloviny čepele. Tiše zachroptěl a padl na kolena. Kožená přilba mu spadla z hlavy a já uviděl krásnou tvář, zohyzděnou bolestným šklebem a záplavu dlouhých,ohnivě rudých vlasů. Nebyl to voják, ale mladá žena, možná spíš dívka. Nebylo jí víc než sedmnáct. Dívala se na mě a v očích se jí zračila zášť. Poznal jsem ji okamžitě. Byla to Deana, tvá mladší sestra. Se šíleným výkřikem jsem se rozmáchl a jedinou ranou jí setnul hlavu, abych se nemusel dívat do těch očí plných výčitek.

Ty a tvá sestra jste si byly tolik podobné. Skoro jako dvojčata, přestože vás od sebe dělily víc než dva roky. Pohled na ni tolik bolel, protože jsem místo ní viděl tebe. A když jsem si představil, jak tě právě teď objímá ten, kterému jsi dala přednost přede mnou, cítil jsem se, jako by mi zaživa rvali srdce z těla. Moje srdce, které po tolika letech znovu ožilo. Tak dlouho jsem se snažil umlčet vzpomínky na tebe, a potom jediný pohled způsobil, že veškerá moje snaha přišla vniveč. Nenávidím rudou barvu, příliš mi připomíná tvoje vlasy, hebké jako samet. Paradoxem je, že krev, která vytéká z rány v mém břiše má úplně stejnou barvu.

Pohádka na dobrou noc

2. ledna 2010 v 20:32 | Terka-chan
Za tuhle kacířskou story se bezmezně stydím, poněvadž tak trochu patřím k fanynkám Kakashiho-senseie, a jen těžko se vyrovnávám s tím, co jsem mu udělala. Gomen, sensei, já nechtěla. (No dobře, chtěla, ale nikomu to neříkejte)

Všude venku byla tma a v malém domku na okraji listové vesnice se už svítilo. V obývacím pokoji v měkkém čalouněném křesle seděl postarší muž a právě dočítal dvaadvacátý díl Icha Icha Paradise. Jirayia se opravdu činil. Navíc to zařídil tak, aby posledních deset dílů vyšlo až po jeho smrti. Tím se postaral o to, že se na něj ještě dlouho nezapomnělo. Protože už se nemusel bát reakce veřejnosti, byly poslední díly jeho románu ještě o 100% zvrhlejší než ty předešlé. A šly na dračku. Na jejich dotisky se stály mnohahodinové fronty a došlo dokonce i k několika zraněním, když se nedočkaví zákazníci rvali o poslední kousky. Hatake Kakashi měl to štěstí, že patřil k Jirayovým blízkým přátelům, takže na něj velký spisovatel pamatoval ve své závěti a odkázal mu jeden výtisk od každého dílu. Za ta léta, co je vlastnil, je všechny uměl nazpaměť. I pozpátku.
Spokojeně zavřel knihu a posunul si na nose tlusté brýle. Bohužel, i Sharingan začal projevovat jisté známky opotřebení, takže bez brýlí s jedenácti dioptriemi už nepřečetl ani slovo. Tak rychle, jak mu to jeho revmatické klouby dovolily se zvedl z křesla a odbelhal se do kuchyně, aby si dopřál svoji pravidelnou večerní dávku saké. Zhluboka se napil a vychutnával si sladký nápoj. Vtom ucítil, jak se země pod jeho nohama začíná otřásat. S neblahou předtuchou vyhlédl z okna a vzápětí na svůj věk nadpřirozeně rychle zaplul pod stůl. O vteřinu později se rozletěly dveře a domem se rozlehl ženský hlas: "Tatíííííííí! Jsi tu?" Neodpověděl a jenom v duchu vysílal motlitby ke všem svatým, včetně Tsunade-sama. Marně.
"Co prosím tě děláš pod stolem?" Rozpačitě vykoukl a pocitem zločince přistiženého při činu a pohlédl na svou dceru, která stála ve dveřích a zírala na něj, jako by vážně pochybovala o jeho duševním zdraví. "Já…no…ehm…hledám brýle. Neviděla jsi je někde?" vykoktal rozpačitě. "Máš je na nose." opáčila udiveně a kroutila hlavou, až jí několik pramenů křiklavě zelených vlasů spadlo do čela. "Cože? No jo, opravdu. Jak se tam jen dostaly…" předstíral obrovské překvapení. "A proč jsi vlastně přišla?" Předem se děsil odpovědi.
"No, chystám se na jeden firemní večírek, tak jsem tě přišla poprosit, jestli bys přes noc nepohlídal kluky. Už jsme je nahoře uložila, jenom jim přečti pohádku na dobrou noc. Nebudou s nimi žádné problémy, slibuju. Jsou to andílci, doopravdy…" Než se vzpamatoval a stačil dát hlasitě najevo svůj nesouhlas, políbila ho na čelo a zašvitořila: "Tak je pohlídáš? Úžasné, věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Mockrát děkuju." Dveře se zabouchly a Vodník, jak v duchu svoji dceru nazýval, byl pryč.

Zavřel oči, aby se uklidnil a zbavil neodbytné touhy do něčeho praštit. Po několika desítkách minut, když se (podle jeho názoru) alespoň trochu uklidnil, vyšel schody do patra. Za uši jej okamžitě zatahal hlasitý jekot, který vycházel z pokoje pro návštěvy. "Andílkům" se podle všeho nechtělo spát. O vteřinu později ucítil navíc i odporný zápach. Jako by se něco pálilo. "Grázlové!" zařval rozzuřeně a jako tajfun vpadl (no, spíš se přibelhal) do pokoje dvojčat. Přesně jak se obávat, ti dva devítiletí prevíti právě pálili jeho památeční vydání prvního dílu Icha Icha. Silou vůle se přinutil zůstat klidný. "Do postele. A hned. Nebo snad nechcete slyšet jeden moc zajímavý příběh?" To dva na chvíli znejistěli. "A o čem bude?" zeptal se jeden, buď Kira, nebo Aiji, nikdy je od sebe nedokázal rozeznat. Nezaváhal ani chvilku. "O tom, jak devítiocasý démon Kyuubi bojoval proti Ichibi, démonovi s jedním ocasem. Tenkrát při tom tekla spousta krve…" naoko zasněně zavzpomínal. To stačilo, oba kluci zajeli pod peřinu rychleji než Sakura, které pohrozili, že ji přebarví na černo.
Klidně si ještě došel do své ložnice pro dýmku a pak se usadil na židli vedle postelí svých "milovaných vnoučků". Ti jej pozorovali s napětím a očividně se nemohli dočkat, až začne vyprávět ten slibovaný krvák. S úsměvem se naklonil a předstíral, že jim chce urovnat přikrývky.
"Raikiri!" vykřikl vzápětí. Pokojem otřásla obrovská detonace. Když se rozplynul kouř, oba chlapečci leželi bezvládně v postelích a snad poprvé v životě vypadali opravdu mírumilovně. Spokojeně se ušklíbl a vstal. Zhasl světlo a ve dveřích se naposled otočil.
"Já vám dám krvák, parchanti usoplení." zasmál se pomstychtivě a zamířil do kuchyně pro další dávku saké.

Nenávidím-miluji?

2. ledna 2010 v 20:21 | Terka-chan
Tak tentokrát trocha depresivní romantiky. Tahle povídka je věnována Terrry no neechan, která mě tak nějak přivedla k psaní vlastní FF. Abyste rozuměli, Terrry je naprosto beznadějně zamilovaná do Gaary (postava z Naruta), takže mě neustále nutí psát povídky o něm. Jo, jestli se vám zdá, že poslední odstavec tam nějak nesedí, tak vězte, že původně tam vůbec neměl být. Terrry mě k tomu ale přinutila, takže pokud máte rádi patetický happyendy, tak si to přečtěte až do konce, ale původní verze byla bez posledního odstavce. (Toho co začíná Tiché kroky.)

***
Modravé svítání pomalu přebírá vládu nad světem a já kráčím po břeku černého jezera a hledím střídavě na nebe a do vln. Vítr mi čechrá vlasy a přináší svěží vůni jara. Vypadá to, že bude nádherný den. Alespoň pro ostatní. Pro mě jsou ale všechny dny jako velká noční můra. Začalo to před pár měsíci…

Měsíc byl v úplňku a zaléval střechy domů v písečné matným stříbřitým světlem. Zlehka jsem našlapovala po střechách a přemýšlela nad tím, jak je skvělé být po tolika letech zase doma. Když mi zemřeli rodiče, musela jsem odejít, abych zapomněla na bolest a zbavila se nenávisti a touhy po pomstě.Touhy zabít dítě, které zavinilo smrt mých rodičů. Písečného Gaaru. Teď jsem byla zase zpátky a věřila jsem, že už bude všechno v pořádku.
Z myšlenek mě vytrhl úzkostný výkřik, který se rozlehl tmou. Dala jsem se do běhu. Brzy jsem zjistila, kdo to křičel. Málem se mi zastavilo srdce. Na rovné střeše Akademie stál štíhlý mladík s rezavými vlasy a s výrazem plný zvrácené radosti. Nad ním se vznášela jakási koule z písku. Mladík zdvihl ruku a sykavě pronesl: "Sabaku sousou!" Osoba uvězněná v písečném vězení naposled vykřikla, než umlkla navždycky. Podvědomě jsem vytáhla kunai a hodila ho s jasným cílem: zabít toho hajzla. Jenže mnohem dřív, než ho moje zbraň stačila zranit, zformoval se mu kolem těla jakýsi písečný štít a můj útok hravě odrazil. Pomalu se otočil a já uviděla v jeho očích planoucí nenávist. Ten mladík žil jen proto, aby zabíjel, to mi bylo jasné. Zavřela jsem oči a čekala, kdy zaútočí i na mě.On se ale jenom tiše zasmál. "Máš štěstí," zasyčel, "že jsem si dnes už potvrdil svou existenci." Pak zmizel. Stála jsem na střeše a nechápala, co tím myslel.

Ten tajemný vrah mi nedal spát, a tak jsem se přirozeně začala vyptávat. Brzy jsem zjistila všechno o jeho pohnutém osudu. A moji nenávist k němu vystřídala lítost. Nyní už jsem chápala, co myslel tím potvrzováním své existence. Začala jsem se k němu přidávat na jeho nočních toulkách. Nikdy mě neodhalil, i když o mě možná věděl, nevím. Stal se pro mě vším. Byl v mé mysli, v mých představách i v mých snech. A byl tam neustále. Každé pomyšlení na něj bolelo o to víc, že jsem věděla, že ho nemůžu mít. A to jsem ještě nevěděla to nejhorší.

"Gaara? Ten Gaara? Sabaku no Gaara?" vyhrkla jsem a nevěřícně zírala na Maiu, svoji jedinou přítelkyni. "No jistě, kdo sis myslela, že to je?" opáčila nechápavě. Já ji ale neslyšela. Vyběhla jsem ven a utíkala jak nejrychleji jsem mohla, co nejdál odtud. Až na břehu jezera mi došel dech a já se zastavila. Prudce jsem oddechovala a myšlenky mi v hlavě letěly jako splašené. Ne…to nemůže být pravda. Přece jsem se nezamilovala do toho, kdo zabil mé rodiče, to se nemohlo stát. Ach, jak já ho nenávidím. Za to, že je zabil, za to že mi vůbec kdy zkřížil cestu, za to že je takový, jaký je, za to všechno ho nenávidím. NENÁVIDÍM!!! Ale zároveň ho miluji.

Tiché kroky. Písek, skřípající pod nohama někoho, kdo se plíží za mými zády. Prudce jsem se otočila a pohlédla do očí člověka, se kterým jsem nikdy nemluvila, a přesto jsem měla pocit, že ho dokonale znám. Byly to tytéž oči, ale dívaly se jinak. Zběsilá touha po krvi a nenávist k celému světu ležela někde u dna a na hladinu vyplul smutek, zmatenost a nejistota. "Co chceš?" vypravila jsem ze sebe nejistě. Neodpověděl, jen se na mě díval. Pak přistoupil o pár kroků blíž a jeho modrozelené oči rámované tmavými kruhy z nevyspání se vpily do těch mých. "Vím, kdo jsi." řekl a pak mě popadl za ruku, vyhrnul mi rukáv a odhalil tak čerstvé jizvy na mých předloktích. "Proč?" zeptal se a v jeho hlase znělo tolik smutku, že jsem se málem rozplakala. "Proto. Pomáhá to, když jsi smutný. Když cítíš beznaděj. To nemůžeš pochopit." po tvářích mi začaly stékat slzy. "Myslíš?" pousmál se chmurně a ukázal mi svoje ruce. Na rozdíl ode mě se ani neobtěžoval smýt si z rukou zaschlou krev. Nevěřícně jsem se na něj podívala. "To kvůli tobě. Protože mě bolel tvůj smutek." šeptl rozpačitě a sklopil oči, jako by nevěděl, zda to s tou upřímností nepřehání. Vzdychla jsem si. Věděla jsem, že zrazuji svou rodinu, ale nemohla jsem jinak. Pevně jsem ho objala. "Měla bych tě nenávidět, ale nedokážu to. Musím tě milovat." vzdychla jsem a pak jsme společně odhodili dvě čerstvé žiletky do modravých vod jezera. (Jashine, to je ale patos, hlavně ta poslední věta)

Moje jediná

2. ledna 2010 v 19:51 | Terka-chan
Tak na úvod nějakou parodii, ale nebojte, jinak píšu i depresivní a občas i romantiku. Na tohle dílko jsem celkem pyšná, i když musím zkroušeně přiznat, že nápad není zcela původní...no, snad mi to odpustíte. Pěkné čtení a kdybyste nechali koment, byla bych vám tak vděčná, že bych se na vás dokonce mile usmála.

Na den, kdy jsem ji poprvé uviděl nikdy nezapomenu. Byl deštivý podzimní den, stejně šedivý jako nebe nad mou hlavou. Pořád jsem musel myslet na ten den, kdy jsem znovu uviděl svého bratra. Jeho slova: "Seš slabej. Proč seš slabej? Protože nemáš dost nenávisti," se mi vryla hluboko do paměti. Ač jsem si to nechtěl přiznat, v hloubi duše jsem věděl, že má pravdu. Já, Uchiha Sasuke, jsem slabý. To vědomí mě mučilo, bylo to mnohem horší, než když mě tehdy ve třídě Naruto políbil. Dokonce horší, než když mi Sakura chtěla mermomocí ukázat svoji novou podprsenku, jak jinak než růžovou. Tehdy jsem se z toho málem osypal a pozvracel zároveň. Nikdy bych nevěřil, že může nastat situace, kdy budu mít ještě větší depresi. A ejhle, ten den přišel.
Po odpoledním tréninku jsem zamířil domů, hlavu plnou neveselých vzpomínek na to, jak snadno mě Itachi porazil. Odemkl jsem, v kuchyni si nalil sklenici tomatového džusu a na ex ji do sebe obrátil. Pak jsem odložil pouzdro s kunaii na křeslo v chodbě a zamířil do koupelny, abych ze sebe smyl pot a prach. Svlékl jsem si přiléhavé černé tričko a kraťasy a jenom v boxerkách přistoupil k umyvadlu. A vtom jsem ji spatřil. Na okraji vany, v celé své kráse, jako by na mě čekala. Zdálo se mi, že ji slyším roztouženě šeptat: "Pojď ke mně, Sasuke, pojď." Ve světle žárovky se její tělo matně lesklo. Úžasem mi spadla čelist, fascinovaně jsem na ni zíral a nemohl uvěřit tomu, že existuje něco tak dokonalého. Jako v transu jsem popošel o pár kroků blíž a opatrně se jí dotkl. Srdce se mi přitom svíralo obavami, že je to jen sen, že ta nádhera zmizí a já se probudím, jakmile se jí dotknu.
Se zatajeným dechem jsem prsty zkoumal její tělo. Každičká její dokonalá křivka způsobovala, že se mé tělo chvělo doposud nepoznanými slastnými pocity. Byla tak nádherná, tak…tak dokonalá. Toužil jsem po tom, aby ta chvíle nikdy neskončila. A pak, když jsem ji pevně svíral v rukou, věděl jsem, že už spolu zůstaneme navždy. Bylo moje, jenom moje. Moje milovaná, jedinečná, dokonalá…žiletka.

 
 

Reklama