Karamba, pravila, a začala psát.

21. prosince 2010 v 19:24 | Penguin |  Hlemzy
Než začnu, chtěla bych moc poděkovat Standovi Rulcovi ze Srdce blogu, že můj poslední článek na Téma týdne byl uveden jako tip na již zmíněném místě. A já jsem si včera říkala, kde se tu nachumelilo tolik lidí najednou :-)

Bolest na duši se dá pojmout z mnoha hledisek. Předešlé články věnované tomuto tématu jsem neprojížděla, ale vsadila bych se, že se najdou slečny, které za účelem zvýšení návštěvnosti svých blogísQůů zkopírují z tety Wikipedie článek o depresi, stoprocentně se najdou i takovéty EmoEmy, které se budou vylévat z toho, že svět je děsně nespravedlivý a jediný kámoš je žiletka, a pak se najdou literární tvůrci všech možných kvalit, kteří splodí povídku či básničku (o tom, mimochodem, přemýšlím také.)

Vlastně hodně často přemýšlím, jak vlastně poznat, jestli je doopravdy někdo smutný nebo není. S depresí jako takovou, tou diagnostikovanou lékařsky a kvůli které musíte pobývat v nejbližší psychiatrické léčebně, zkušenosti mám. Ne osobní, ale onen člověk, který ji měl, mi byl hodně blízký. A proto mi opravdu leze pod kůži, když někdo na očích všech dělá hovadiny s žiletkou, ze dne na den začne chodit jen v černé, a když už se uvolí s někým hovořit, vykládá mu, jak je strašlivě smutný. A když se ho někdo zeptá proč, odpoví, že to nemůže říct, a dělá depkaře dál.

Smrt v blízkém okolí, těžká životní situace. Jestli tohle někdo zvládá v klidu, je taky zralý pro Bohnice. Můžu potvrdit, že se tam dobře jezdí na kolečkových bruslích, ale to s tím vůbec nesouvisí. Dále, a to bych za normálních okolností nepřiznala, se dá brát i láska za něco, co tíží naši duši, krade nám to pozornost a nedá nám to spát. Nesnáším romantiky. Ale dnes, když jsem si najednou v trolejbuse uvědomila, že civím z okna s otevřenou pusou a jednoho pěšího na chodníku, a pak se schoulila k tomu sklu a smutnila, že je jen za sklem (nebojte, znám ho, nebyl to náhodný kolemjdoucí.), mi došlo, že jistým lidským pudům se ubránit nejde, a pokud člověk není bez srdce, je to přirozené. Jsem puberťačka, co machruje, že není, tak mi to přejte. Stejně je to beznadějné.

Takže - na jakékoli důvody k smutku a pomoc v něm má právo každý. Nemusejí ho ostatní chápat, může to být cvok, a z hlediska obecného to nemusí důvod dobrý. Ale, a to je můj názor, dělat smutného nebo se snažit dávat svůj smutek co nejvíce najevo, aby se našlo co nejvíc lidí (anebo někdo konkrétní), co ho budou litovat, je ubohost.

Domluvila jsem. Nedávala to smysl.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama