Všichni jsme měli nějaké zlé a chmurné začátky :D

5. července 2010 v 22:17 | Penguin |  Literární tvorba
Tak jsem se rozhodla dát sem něco pro pobavení. Něco, co jsem psala ještě, když koně neměli katalyzátory, a elfi si nekousali uši do špičata. Ne, neuměla jsem psát, a bylo to vážně děsný. Vlastně neumim psát doteď :D Má to jenom jednu kapitolu, a pokračovat nehodlám... Říkám, je to jen a jen pro zasmání :) A jednou nemá cenu si nic nalhávat... Vzorem pro tu "hrdinku" jsem vážně já, a protože to nemá pokračování, můžete to brát jako takové představení mé maličkosti... :D Ale troufám si tvrdit, že jsem se aspoň zčásti změnila...
P.S. Malinko jsem některý pasáže přece jen upravila... Aby se to aspoň trochu dalo číst :D P.P.S avatar od becky z layforu (perfektní... taky chci bejt tak šikovná :( :D)

Mrazivé, deštivé, únorové ráno. Hnus. Na zašedlých ulicích se povalovaly zbytky sněhu, chodníky byly pokryté tenkou ledovou vrtstvou. Asi sto metrů od Darktownského gymnázia zastavil zelený Nissan, z kterého se s mírnými obtížemi vysoukalo malé černé stvoření, až zblízka bylo teprve poznat, že se jedná o dívku. Měla černý kabát s límcem, který byl vyšší než její hlava, takže to, že byla vůbec člověk, nebylo hned poznat, na druhý pohled jste si již všimli temně hnědých očí za moderními červenými brýlemi a mírně vyčuhující ofiny opravdu hodně neposlušných vlasů.
Pomalu a neohrabaně se soukala z auta, a za sebou táhla zvláštní, obdélníkovité pouzdro. Nikdo jí to nikdy nevěřil, ale měla v něm schované housle. Auto odjelo a Ashley Deepová zůstala na ulici sama, bylo pět minut po osmé a návaly studentů už dávno ustaly.
Nikdo totiž tak pozdě jako Ashley nechodil. Ještě chvíli jen tak nepřítomně koukala a potom s naprostým klidem a bez jakéhokoli spěchu vyrazila ku škole. Nijak nespěchala, to, že šla pozdě jí bylo naprosto, ale naprosto jedno. Pokývla směrem ke známým studentům pokuřujících za rohem školního papírnictví, ospale z batohu vyhrabala indentifikační čip a vešla do vestibulu. Podívala se na hodiny a ušklíbla se - bylo sedm minut po osmé.
"Hustý, rekord," zamumlala.
Kupodivu měla pravdu. Normálně chodila o čtvrt.
"Už se nemám na co vymlouvat, kurňa," pokračovala ve své samomluvě,
"zácpu na silnici mi už nikdo nevěří, zácpa na záchodě je vtipná jenom jednou... Zamrzlý vrata od garáže. Jooo. Vychází to už tejden, ještě jednou by to projít mohlo".
Ash se i s houslemi dotrmácela ke své skříňce, přebytečné věci z ní vyházela halabala ven a silou tam, do stále odpadky přetékající skříňky, nacpala špinavé kozačky a na ně housle. Nadechla se, prohrábla si vlasy a vyrazila do své třídy.

Znova si přeříkala pečlivě vymyšlenou výmluvu, nadechla se a rázně vtrhla do učebny. Udělala tak rychlý pohyb, že třída strnula úlekem. Pak jí ale došlo, že je to jen pošuk Deepová, a v tom samém okamžiku se začala válet smíchy.
Nejblíže Ash seděla skupinka spolužáků, které měla poměrně ráda. Narozdíl od ostatních kluků v té třídě je považovala za inteligenčně vyspělejší (ale o mentalitě některých z nich značně pochybovala.) První se ozval Kytkař, velmi osobitá persona, vyčouhlý kluk s mastnými blonďatými vlasy a velmi zvláštními způsoby.
"No jo. No jo, Ash. Zase zamrzlý vrata, zase zamrzlý vrata, co?" začal se jí pošklebovat.
"Ne, dneska zamrzla Deepová," oponoval mu James.
Ashley se jejich poznámkách zahihňala, ale pak nasadila nápadně hraný vážný výraz.
"Paní profesorko, promiňte že jsem přišla pozdě, ale..."
"Ashley. Nemáte ty vrata už fakt nějak divný?"
"Ale já to ještě nedořekla...?!"
"Hmm, snad jsi dneska nepřišla pozdě kvůli něčemu jinýmu, než jsou zamrzlý vrata od garáže?"
"To ne, ale..."
"Tak vidíš. Prosimtě si sedni."
Ash se na ní s mírným úšklebem podívala a zamířila do lavice. Jakmile dosedla, pustila se do ní její nejlepší kamarádka Trisha. Byla to pobledlá hubená dívka, poměrně bohatá, protože oba její rodiče pracovali jako anesteziologové ve velkoměstě, ale přesto byla docela skromná, hodná, a jejím největším koníčkem byly drby. Co nevěděla Trisha, nevěděl nikdo.
"Ashley, jdeš nějako brzo, nezdá se ti?"
"Trish. Tak mě napadá, že když sem dneska tak rychlá, mohla bych ti za uštřenej čas šmiknout ten tvůj ocásek. Co tomu říkáš?"
Trisha vzala svůj dlouhatánský cop, smotala si ho do náruče a začala si ho chovat jako dítě.
"Nech mi moje miminko."
"No já myslim že by to miminko přece jen potřebovalo trochu ostříhat, nemyslíš?"
Trish svůj cop chytla ještě pevněji a vrhla po Ashley pohled rozzuřené kočky. Bylo to opravdu komické. Proto měla svou kamarádku ráda - byla tak srandovní, že i když měla chmurnou náladu, dokázalo jí to rozesmát. I když v případě Ash Deepové se jednalo spíše o šílený řehot.
I teď chytla neuvěřitelně velký záchvat smíchu. V tu chvíli se ozvala druhá půlka kluků, které Ashley moc ráda neměla. V čele stál Luk, absolutní hlupák, na jednu byl vcelku slušný klavírista, na straně druhé to byl přisprostlý fakan. Pak tu byl Rod, jeho kumpán. Co řekl Luk, Rod zastával. A pak ještě Denis s Percym, sloužící Lukovi jako společníci pro každou špatnost, co vymyslel. Podle Ashley to byli obyčejní sprostí fracci, co se komicky zoufalým způsobem snaží napodobovat jejich pubertální kolegy na Darktownských základkách, a kteří jsou zaostalí jak mentálně, tak i inteligenčně. Nemyslelo si to ani ředitelství školy, za šikanování jednoho spolužáka a za drzost v hodinách dostali už pěknou řádku postihů.
Oni na oplátku moc neměli rádi jí. Ale, ne, že by na tom Ashley nějak zvlášť záleželo.
"Ty vole Deepová, máš zas hysterák vole? Seš pěkně trapná krávo."
"Za - a - lez!" Ze smíchu nemohla plynule mluvit.
"Ashley mohla by ses zklidnit?" zvýšila tón profesorka.
"Když to ne - ejde!" Otočila se, naprosto zrudlá, na Trishu.
"Sakra Tri - ish, tohle mi ne - e -dělej!"
"Já jen bránila svýho miláška."
Ashley se začala chechtat ještě víc. A když zahlédla Jamese, který na ní dělal bzz-bzz, smíchy padla na zem.
"Proboha, Trish, co se Deepový zas stalo?" otočila se na Trishu Heyden Livierová, další kamarádka z jejich potrhlé party, s otráveným výrazem. Trisha svůj úškleb zopakovala a v tu ránu Heyden záchvat smíchu dostala taky. Pak začala Heydenina nejlepší kamarádka Karin, sedící vedle ní, a nakonec se začala řehtat i Trisha, hlavně smíchy zrudlé Ashley, která se v záchvatu kroutila na zemi. A tak se tlemily všechny čtyři.
"No tak, děvčata, stačilo. Jestli vám to pomůže, můžete se jít projít na chodbu nebo se třeba polít studenou vodou, hlavně se konečně zklidněte."
Ashley vstala a za občasného uchechtnutí a očividného dušení smíchu v sobě demonstrativně odkráčela k umyvadlu. Otočila kohoutkem, do dlaní si napustila trochu vody, chrstla jí na sebe promnula si obličej. Koukla se do sebe do zrcadla. A to neměla. Znovu vybuchla smíchy, a než se znovu stačila zklidnit, skončila matematika.

Začala fyzika. Předmět, který Ashley měla donedávna ráda. Nebyl příliš těžký (i když byla jedna z mála, kdo si to myslel) a ze zásady se na něj neučila. Byl to přesně předmět, ve kterém mohla prokazovat svojí teorii, že není důležité se učit, ale zapojovat mozek, a protože její názor mnozí nesdíleli, mohla se jim v klidu a se škodolibou radostí smát, když ona dostala bez jakéhokoliv šprtání jedničku, a oni třeba trojku. Nyní se však válela na lavici a s otráveným výrazem přežívala hodinu s jejich novou fyzikářkou, madame Creepovou. Nepsala si. Nebylo to potřeba. Nebavilo ji to. A stejně neměla sešit. Na lavici měla položený pouze orvaný penál, za kterým měla schovaný mobil, s mobilním připojením surfovala na internetu, dívala se, co bude k obědu a čas od času zívla. Na fyziku byli ve fyzikální pracovně, větší třídě s trojmístnými počítačovými stoly. V normální třídě seděli ve třech řadách dvoumístných lavic, ona seděla v prostřední, a ta se v pracovně musela dělit, takže byla nucená sedět vedle Kytkaře, který ji neustále otravoval s tím, že chce její mobil, že chce taky na internet, aby si mohl hrát jednu internetovou hru.
"Ash, dej sem mobil!"
"Nedám."
"Ale já si jenom odehraju dééčko!"
"Máš pech. Za a) ti ten mobil nepučim. Za b) by to stejně asi na mobilu nefachalo. Za c) seš jenom blbej Kytkař, takže ten mobil nedostaneš z principu."
"Smrdíš!"
Kytkař jí mobil začal rvát z ruky. Ashley ho plácla přes ruku a sykla na něj:
"Smůlu máš, blbče."
Creepová to zaslechla a přicupitala k jejich lavici.
"No Ashley, takhle se vyjadřuje něžná dívka? Taková sprostá slova? Takové odporné vulgarity v mých hodinách používat nebudeš!"
Ashley si pomyslela své, a pokusila se jí to dát najevo pohledem.
"Paní profesorko, to John…"
"To mě nezajímá. Nedáváš pozor, nepíšeš si s námi zápis a ještě otravuješ! Jestli to takhle půjde dál…"
Za prvé. Pozor dávám, jen u toho stíhám i jiný věci, chápu, to vy možná nevíte, ale de to. Za druhý. Nepíšu si, protože nevidim důvod si psát něco, co by mi došlo i bez vás. Za třetí. Otravuju? Koho?! Vás? A čím? Svou přítomností? Hmm a zvláštní je, že Kytkař si taky nepíše, ale vůbec vám to nevadí!
Creepová odkráčela hustit ty kecy do ostatních spolužáků. Ashley zavrtěla hlavou a vrátila se ke svému telefonu. Ten už ale zahlásil jen "Baterie je vybitá" a zhasnul. Povzdechla si.
A začala dělat něco, co by do ní v životě nikdo neřekl. Začala o sobě přemýšlet. Vždycky jí zajímalo, proč zrovna ona? Proč zrovna jí neměli lidi rádi? Proč když přišla do nějakého kolektivu, dlouhou dobu si na ni nikdo nemohl zvyknout. Proč do něj nemohla hned a hladce zapadnout? Docházelo jí, že není taková, jaká by být chtěla. V přítomnosti inteligentních lidí se chovala jako hysterická afektovaná puberťačka, v přítomnosti afektovaných hysterických puberťaček jako upjatá inteligentka, které stačilo říct jednu větu a už se sborově ozvalo: "Oh my God". Nezapadala ani do jedné, ani do druhé kategorie. Učitelé ji také neměli rádi, i když ti ani neměli pořádný důvod. Na základní škole ji nenáviděla její třídní - za co se na jiné usmívala a říkala jim "nevadí", jí za to nadávala, jak jen měla příležitost.
Přátel taky neměla moc, ale těch, co měla, si vážila a nikdy by jí nenapadlo někoho z nich zranit nebo zradit. Jenže co je uvnitř, nikdo nevidí. Všichni vidí jen ten vnějšek - obtloustlou podivínku. Moc ji to mrzelo, a jak tak přemýšlela…

Bum. Jak dopadla, dost to zadunělo. "Do háje," poznamenala Ashley a koukla se na obrovskou díru v silonkách, kterou si tím způsobila. Chvilku se tam tak válela a čekala, že ji někdo přijde zvednout. Nestalo se tak. Zaklela a vyškrábala se na nohy sama. Snažila se rozpoznat místo, kde se zrovna nacházela. Nepoznala to tam. Ona dopadla do nějakého lesa, do ostružin. Ashley sebou trhla. Strachy se jí sevřelo hrdlo. Ale bylo to divné místo. Zeleň dávno nebyla zelená, bylo tam zataženo, atmosféra opravdu ponurá. Vzduch byl cítit kouřem. Ashley se koukla na mobil. Display byl úplně černý od vybité baterky. "Sem v loji." zašeptala. Nevěděla, co má dělat. Jen tak se objeví na nějakém neznámém místě, a ke všemu má vybitý mobil. Jak se, proboha, dostane zpátky? V tom si všimla, že za lesem vyčuhuje dům. Velký, tmavě šedý, dost ošumělý. Vůbec ji to místo nelákalo, ale jinou možnost neměla. Pomalu kráčela k tomu stavení. Strachy se jí špatně dýchalo. Došla až ke staré zrezavělé bráně. Mírné do ní strčila. Brána se se skřípotem otevřela. Nevypadalo to, že by byl někdo doma. Šla po štěrkové příjezdové cestě až k domovním dveřím. Zaklepala na mosazné klepadlo. "Ups." Udělala jím do dřeva ve dveřích solidní díru. Přemýšlela, jestli nemá utéct. Nebyla v tak dobré finanční situaci, aby mohla platit rozbité dveře. Sice by je platili její rodiče, ale pěkných pár měsíců by nedostala kapesné a omezili by jí Internet. Při té představě se oklepala hrůzou. Jenže nevěděla, kam by měla utíkat. Nevypadalo to, že by v domě někdo byl, tak si řekla, že tam třeba bude pevná linka a přivolá si pomoc. Bylo zamčeno, tak kopla do dveří, a jak předpokládala, noha jí skrz ztrouchnivělé dřevo proletěla a zanechala po sobě takovou díru, že v ní i ona se svým nemalým pozadím v pohodě prolezla dovnitř. Ocitla se ve veliké vstupní hale a zaječela. Po zemi se válelo pět mrtvých lidí. Nebyli mrtví dlouho, jejich těla ještě nebyla v takovém rozkladu jako dům. Vyděsilo ji, že nebyli o moc starší než ona. Tak o dva, o tři roky starší tři dívky a dva chlapci. Když v sobě našla tu odvahu, přistoupila k chlapci, který jí byl nejblíže a prsty mu dala na ohryzek. Byl ještě živý. Ale bylo to zvláštní - pleť byla chladná a namodralé barvy, ani zbytek těla nejevil známky života. Ale proudila mu krev. Chtěla zavolat sanitku, rozběhla se k malému stolku, kde ležel staromódní telefon… Nedošla k němu. Prostředí, ve kterém byla se rozplynulo a nahradila ho mlha, kterou, jak si vzpomněla, dříve padala.
"To by stačilo. Sorry, do ostružin sem tě hodit nechtěl, trochu sem se netrefil. No takžes to viděla - někdo nám tu omračuje hlídky, -"
Ashley sice nevěděla, kdo na ni mluví, ale skočila mu do řeči:
"Ty lidi potřebujou záchranku!"
"Tady je někdo hodně natvrdlej Marion, vždyť jsi viděla tři dny starej záznam! O kádvojku sme se už dávno postarali, sou v pořádku."
"Záznam…? A jen tak mimochodem se menuju…"
"ZÁZNAM! Je to hodně nepochopitelný slovo ty kozo? Prostě - měli bychom to trochu omrknout, v sedm buď připravená, jasný? Končim."

"Áááááááááááá!" Ashley se znenadání a s výkřikem probudila. Vymrštila hlavu z lavice a strnula. Byla absolutně zmatená. Svět kolem ní vířil, nebyla schopná se soustředit. Zvuky doléhající ze všech stran se slévaly do jednoho velkého šumu. Nevěděla, kde je, kdo je, jaký je den, kolik je hodin. Byla zmatená - chtěla utíkat, ale přesto byla na židli jako přilepená. První, čeho si všimla, byla profesorka, která se na ni koukla jako na cvoka, který zrovna utekl z blázince. "Ta baba…" Teď si vzpomněla.
"Někteří by se opravdu někdy mohli zamyslet, zda úroveň jejich inteligence odpovídá tomu, že chodí na tuto školu." Madame Creepová se na ni škodolibě podívala a zasmála se vlastnímu vtipu. Nikdo jiný se nesmál. Ash sice nevěděla, kde se v ní ta duchapřítomnost zrovna teď bere, ale odpověděla jí.
"To víte, paní profesorko. Ale možná byste občas mohla rozlišovat inteligenci a mentalitu, víte?" Teď se pár lidí zasmálo. Ashley ne.
Nesnášela, když někdo zpochybňoval její inteligenci, sice si o sobě nemyslela, že by byla nějak zvlášť chytrá, ale to, že jí to palí někdy víc, než madame Creepové, věděla. Teď však zachovala jakžtakž klid. Sama moc nechápala proč. Byla stále v šoku. Nikdy se jí nestalo, že by ve škole usnula. Ne, že by všude nemachrovala, že ve škole stejně jenom spí, ale teď k tomu opravdu došlo. A k Ashleyně údivu to nebylo ani nudou.
Teď strnula hrůzou.
Z pod sukně se jí po silonkách táhla… díra. Už neječela. Na to byla moc ztuhlá, srdce jí bušilo až v krku. Ne, že by to neměla z těch všech fantasy knížek, co pořád četla, ale napadlo ji, že to nebyl jenom sen. Byla tak vyjevená, že se na Creepovou, stále stojící u její lavice, koukla s otevřenou pusou a vykulenýma očima.
Creepová jí hloupý výraz opětovala, samozřejmě po svém.
"Copak, Ashley. To tě kladky tak vyvádějí z míry?"
Ash se trochu vzpamatovala a vrhla na ní pohled jasně říkající: "Zalez, babo."
Příliš se bála dalšího snu. I když jí to vůbec nešlo, snažila se být při fyzice proti svému zvyku aktivní - aby zase neusnula.

Fyzika s Ashleynou obrovskou úlevou skončila. Když Trisha viděla svou kamarádku zase mimo, jakože to neobvyklý pohled nebyl, vstala, sklidila jí penál a mobil a prudce s ní zatřásla.
"Haló, Ash, je někdo doma? Bude informatika, vstávej!"
"Spim snad?" Ashley se vytrhla ze svého nepřítomného pohledu a zamračila se na Trishu.
"Vem si tašku a poď, dlouho na tebe čekat nehodlám."
"Nikdo tě do toho nenutí."
"Co seš tak protivná?"
"Do toho ti nic není."
Trish se zatvářila uraženě a odkráčela na další hodinu sama. Ashley popadla batoh a obešla své obvyklé kolečko zakončené kávou z automatu - a tenkrát si jí dala proti svým zvyklostem extra silnou, protože další sen, jako byl tamten, zažít nechtěla.


Aehm... Vlastně jsem toho měla víc. Ale protože to tehdy bylo aktuální, pak zas nebylo, a teď zase je, akorát ne z pohledu 12leté blbky, jaká jsem tehdy opravdu byla (furt jsem :D), ale věčně deprivované a starší *XY*leté blbky. Takže. :D Jo a btw, tohle je cenzurovaná verze - paní fyzikářce bylo pozměněno příjmení od původní verze, která byla velmi podobná tomu, co dotyčná babča (není stará, ale baba to je.) vede v občance. I když se většinou v našich sporech mí kamarádi zastávají spíš jí (tolik se jim nedivim :)), musím se s hrdostí přiznat, že tady spolubydlící Terka-chan ho používá :D (i když nevim, jestli to má, nebo nemá z tohodle... :D)
No, sorry že jsem otravovala :D Spíš jak jsem to sem dala, tak jsem si to zase přečetla a zasmála jsem se své blbosti... Tož, howgh.
 


Komentáře

1 Spešťule Spešťule | 6. července 2010 v 14:57 | Reagovat

Pche, Trishin největší koníček nejsou drby. Ty má až někde na třetím místě. :-D

2 terrry terrry | 9. července 2010 v 13:35 | Reagovat

Hej... Neslíbila jsi mi kdysi pokračování? :D Já mám dojem, že jo. xP Ne... Jsem si tím naprosto jistá.

3 Penguin Penguin | Web | 9. července 2010 v 13:51 | Reagovat

[2]: Hm, kdysi, kdy jsem tomu ještě předpovídala nějakou budoucnost ve svý marný představě, že s tim ještě někdy budu pokračovat?? :D A kdy jsem ještě nepsala 777....EEEEHMMMMMMMM?!!! :D

4 terrry terrry | 9. července 2010 v 19:26 | Reagovat

*snaží se předstírat, že tu není* Vůbec nevím, o čem mluvíš. XD

5 Terka-chan Terka-chan | 14. července 2010 v 15:57 | Reagovat

[4]: To ti teda asi budu muset připomenout, neechan. *významně potěžkává v ruce katanu*. Jsou tu totiž i tací, co jsou zvědaví na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama