777 - 5. část aneb Fillery občas musí být :-)

4. května 2010 v 22:22 | Penguin a Terrry |  Literární tvorba
fd

Ahoj ahoj ahoj. Zase se hlásíme. A já (Penguin) mám krizi. Nemám ráda Willa, ale zato Nathan je týpek :D V podstatě se začíná blížit předloze Willa... Která dávno jeho předlohou není, protože to není takovej suchar, a Clara je taky ještě přiblbější, než ten kdosi, z kterýho pro ni čerpáme inspiraci :D Ale tak co, no... Ještě se to dá změnit :-P

Když ráno otevřel oči, přemýšlel, jestli se mu noční události jen nezdály. Karmínově rudé skvrny na bílé tkané rohožce u jeho postele ho však přesvědčily, že to sen nebyl. Nebo byl? Umí ta ženština vyvolat iluzi, která dokáže ovládnout mysl, a tím i tělo? Tedy když si mozek myslí, že je tělo zraněné, začne téci krev? A co po něm chce? Co ví ona a on ne?
Zavrtěl hlavou. Hloupost. Napřed té holce vysvětluje situaci pomoc Harryho Pottera, a teď ještě začíná uvažovat, jako by to byl Matrix.
Ale co po něm ta žena chce? Všechno poslední dobou přestalo dávat smysl.
Nesnídal. Neměl chuť, a uvědomil si, že stále v ústech cítí pachuť krve. Přes hlavu natáhl černé tričko, popadl motoristickou přilbu, a vydal se na policejní stanici. Když za ním zaklaply domovní dveře, v šeříkovém keři u příjezdové cesty cosi šustlo. Will se ohlédl. Nic tam, nebylo. Obláčků cigaretového kouře vznášejících se nad šeříkem si nevšiml. To ráno mu bylo skoro všechno jedno.


***

Nathan ledabyle kráčel po liduprázdné ulici, kterou zrovna zalévalo světlo vycházejícího slunce. Ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky přidržoval rozžhavenou cigaretu, levou paži měl zastrčenou v kapse džín a černými converskami pokopával do odpadků povalujících se na chodníku.
Přemýšlel. Proč mu bylo souzeno žít takhle? Od šestnácti byl vychováván k bezcitnosti a nenávisti, a vyrostla z něj prázdná chodící lidská schránka postrádající jakékoli emoce. Ale něco malého, nepatrného, se uvnitř jeho těla vzpouzelo. Nikdy nebyl syn, jakého by si jeho rodiče přáli, ale nikdy si nepřál, aby se z něj stalo tohle.
Chtěl se odpoutat. Jak to, že nemohl? Čím ho tam ta ženština držela? Musí se odtrhnout. Měl jistý plán, a toho se poslední dobou držel.
Ale byla tu ta zrzka… Zamilovaná! 
Pohrdavě si odfrkl. Slouží mu, protože se mu chce zavděčit. Jako by mohla. Ale tím, že se pro něj trápila nadarmo, se mu zde vyskytoval problém. Účel ta holka má, ale není motivovaná natolik, aby mu byla loajální dostatečně.
U odpadkového koše s popelníkem se zastavil a smutně si povzdechl. Bude to těžké, ale udělat to musí.

Will zaparkoval motorku, jakožto každé ráno, za popelnicemi u stanice. Helmu vzal v podpaží a do služebny se vydal zadním schodištěm. Chodil tudy vždy, protože neměl v oblibě, když po cestě do kanceláře musel míjet tolik podezřívavých tváří, které na něj vrhaly ne příliš láskyplné pohledy.
Helmu položil do kouta, do zeleného šálku nasypal tři vrchovaté lžičky instantní kávy, zapnul rychlovarnou konvici, uvelebil se ve svém kancelářském křesle a nohy vyšvihl nahoru.
A potom zpozoroval, že v místnosti je i někdo jiný.
"Zdravím," lišácky se pousmála žena opírající se o vitrínu s dokumenty.
Detektiv si ji přeměřil pohledem a mírně pokýval na pozdrav.
"Taky, taky. A jste kdo?"
"Vládní agent O'Connelová. Ale nesnáším, když si musím v práci s někým vykat. Takže Kelly," přestala se opírat a energicky k němu vymrštila ruku.
Will jí nejistě ruku podal taky, a nejistě se usmál.
"Fajn, tak já jsem Will," a paží ji potřásl taky. Přece jen nevypadala podezřele, a nevypadala zrovna jako přísná a upjatá pracovnice vládní agentury. "Ale furt nevim, co tu děláš, a čím to, že se o tenhle zapadákov zajímá CIA."
"No, tvoje složka je docela dobrý čtení, řeknu ti," povídala mu usazujíce se na jeho pracovní stůl. "Takovejch zápisů, a ty tu pořád sedíš… No, jsem tu ze dvou dvou důvodů. Za prvý nemáme žádný důkazy, že bys měl s něčím z těch všech divností, co se kolem tebe dějou, něco společnýho. Nechci tvrdit, že ti nevěřim, ale prostě tě teď na čas budu trochu hlídat. No, a za druhý vám tu lidi padaj jak v Midsomeru. Takže sme se o to taky začli zajímat, a od teď s tebou vedu vyšetřování."
"Přiznám se, že jsem vás čekal o něco dříve. Ale nečekala jsem někoho jako ty," Will si ji prohlédl takříkajíc od hlavy k patě. Měla mírně vlnité ebenové vlasy, snědou kůži a čokoládově hnědé oči. Na sobě měla černý kostýmek a lodičky.
"Hm," usmála se agentka O'Connelová, "ráda bych viděla veškeré materiály, co jste nasbírali."
"Zajdeme za Roddym, aby ti všechno vydal. Ale v podstatě nemáme vůbec nic. Oběti jsou nalezeny s průstřelem hlavy, zbraň je obvykle u hlavy nebo v těsné blízkosti těla a na zdi je namalovaný nějaký symbol. Spojitost jsme zatím žádnou nenašli."
"Slyšela jsem o nějaké výjimce…"
"Ano. Jmenovala se Eleanor Adamsová. Jedna dívčina, shodou okolností Roddyho sestra, měla nějaké asi halucinace a slyšela nějakou ženu, jak někomu přikazuje, aby ji zabil. Vzhledem k tomu, že jsme neměnili vůbec nic, nechali jsme ji čtyřiadvacet hodin hlídat. Nakonec se poukázalo jako dobrý nápad. Eleanor přežila a my získali jméno a přibližný portrét vraha. Bohužel, než se Eleanor dostala z šoku, aby nám mohla poskytnout výpověď, našli jsme ji mrtvou. A jediné, co předtím řekla, bylo, že něco dostali. Co, to nikdo neví."
"Hmmm… Zajímavé."
"Aaah, Roddy," všiml si Will svého podřízeného a přítele, jak jde proti nim. "Chci ti představit vládní agentku Kelly O'Connelovou. Přišla nás sem pohlídat a pomoct. Dej jí prosim tě všechny dokumenty. Omluvte mě." Will se otočil, a zatímco na displej vyťukával číslo Clary Tearsové, slyšel, jak se Roddy seznamuje s "tou kočkou" a odvádí jí s sebou.
"Ahoj, Claro. Tady Will Jimson."
"A-ahoj," Claře se zadrhnul hlas a do tváří se jí nahrnula krev.
"Um… Máš teďka čas?"
"Co…? Jo, jo, mám."
"OK. Co bys řekla, kdybychom zašli na oběd? Hm? Potřebuju se tě zeptat na pár věcí ohledně případu."
"Jo, dobře…" hlesla Clara bezradně. Jsem v háji, pomyslela si.
"Výborně. Za půl hodinky jsem u vás a vyzvednu tě. Měj se." Sluchátko ohluchlo a Clara chvíli stála jako vytesaná z bílého mramoru. Po chvíli jí informace, že jde na oběd se svým idolem, došla až do nejzapadlejších částí mozku a ona začala panikařit. Co si jen vezme na sebe?

***
   
Teri seděla v malé temné místnosti hluboko pod zemí a plakala. V mihotavém světle svíčky se jí na tvářích leskly drobné slzy.
'Kretén, kretén, KRETÉN! Když něco potřebuje, tak to jo, to jsem mu dobrá. Ale aby si mě někdy všimnul, to ne. Kretén!  Tak proč mi, do prdele, pořád motá hlavu?!' Teri skousla roh polštáře a potlačila vzlyknutí.
Zírala do tmy, ale nic jí nemohlo vymazat z hlavy jeho tvář, když ji vyrušilo tiché zaklepání na dveře.
"Vstu - vstupte," špitla a rukávem černého svetru si lehce otřela zaslzený obličej.
"Pa - pane?" Nemohla uvěřit tomu, že zrovna teď Nathan přišel. A i když si za svými slovy naprosto stála, náhle se jí sevřel žaludek úzkostí, protože se bála, jestli ji neslyšel. Ale nevypadalo to tak.
"Teri, je to tak?" usmál se. Teri tomu nemohla věřit. Nathan se nikdy neusmíval. Nikdy jí neoslovoval jejím jménem. Seděla tam, aniž by si to uvědomovala, s mírně otevřenou pusou, a akorát mírně nevěřícně přikývla, že se tak skutečně jmenuje.
"Já…" Nathan se zasekl; těžko hledal slova. To, co se jí chystal říct, byla naprostá lež, a jeho samotného trochu štvalo, že se ji chystá využít a oklamat tímto způsobem. Nikdy nic takového nikomu neříkal, a ani to tak zrovna necítil. Ale byla to potřeba.
"Choval jsem se jako pitomec. Nikdy jsem ti nepoděkoval za to, jak mi hodně pomáháš proti tý babě, co nás tu zavřela a jen nás zneužívá. A omlouvám se ti za to, že jsem se k tobě poslední dobou choval v podstatě úplně stejně, jako ona. Vlastně… Nikdy jsme spolu nepokecali, jak jsme se dostali k ní. Přijala bys, jakožto malou omluvu a poděkování za všechno, co pro mě děláš, pozvání na oběd?"
Teri zprvu zbledla, a poté barva její pleti přešla do rudé. Co bude dělat? Co si vezme na sebe? A nezjistí to ona? A…
"Děkuji vám, pane, velmi ráda. Ale… Bojím se, domnívala jsem se, že policie zná váš portrét." Znovu zrudla, a pohled namířila do pokrývky svého lože.
"Tak za prvé, nejsem žádnej pán, jsem Nathan. Za druhé. Půjdeme na místo, kam by poldy jít nenapadlo… Moc lidí to tam nezná… A mám k němu nějaký vzpomínky. Počkej tu na mě, já se pro tebe za chvíli vrátím."
Nathan za sebou zaklapl dveře, opřel se o ně, protočil oči v sloup a zhluboka se nadechl.

***

Stál na kopci za městem a hleděl na smogem zahalené městečko pod ním. Na větrem ošlehávané tváři se mu vykouzlil úškleb. Věděl, co bylo, z části věděl, co se děje, a z části také věděl, co se dít bude. A protože se nudil, chystal se taky zapojit.


 


Komentáře

1 Miss.Cherry^^ Miss.Cherry^^ | Web | 5. května 2010 v 14:12 | Reagovat

úžasné :))) teším sa na ďalší diel ♥♥♥

2 Penguin Penguin | Web | 5. května 2010 v 15:42 | Reagovat

[1]: Děkujeme moc :-)

3 Terka-chan Terka-chan | 5. května 2010 v 16:40 | Reagovat

Thumb up, neechan, a tím myslím obě neechan. Jinak souhlasím s teou, Pengiun, taky mám radši Nathana. :-D :-D :D
Kdy bude další díl, aspoň orientačně?? :)

4 Sa$ha Sa$ha | Web | 5. května 2010 v 18:00 | Reagovat

Moc hezky píšeš. Jiank krásný dessíík (lay) ;-)  :-)

5 Vlasta Vlasta | 7. května 2010 v 15:34 | Reagovat

Nathan je hnusnej a zlej

6 Penguin Penguin | Web | 7. května 2010 v 16:06 | Reagovat

[5]: Na druhou stranu, Will je fakt docela sketa :D S předlohou má spoelčnejch tak... 0%? :D Ale spraví se to ;-) Všechno :-)

7 terrry terrry | 8. května 2010 v 13:03 | Reagovat

[5]: Jen malinko *in love* Ale je kwasneeeeeeej (já znám předlohu *in love* xD)

8 terrry terrry | 8. května 2010 v 13:04 | Reagovat

[3]: Nechan, za dlouho. xD S mym přístupem a omezenym množstvim času... xD

9 Jaine Jaine | 9. května 2010 v 13:25 | Reagovat

Hustýýý :D nejvíc ta poznámka o Midsomeru - to sem se zatlemila :D pěkný...

10 Penguin Penguin | Web | 9. května 2010 v 16:16 | Reagovat

[9]: Dík :D Vzpomínka na Gabču, jak nám vyprávěla, proč se na Midsomer přestala dívat... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama