Radujte se veselte se, Terka-chan je zpět. A má dokonce i povídku!

21. dubna 2010 v 16:06 | Terka-chan |  Literární tvorba
No, jelikož je to po dlouhé době první výplod, kterej jsem dotáhla do konce, počítám, že někteří z vás budou rádi, že jsem splodila aspoň něco a odpustí mi i přídadné nedostatky, a ti ostatní mě naopak umlátí kritikou, protože budou naštvaní, že ani po tak dlouhý pauze jsem se nevzmohla na nic lepšího. Ale co už. :-D

"Venku prší. Kapky vody se nejprve řídce, jakoby opatrně spouštějí z nebe, tu jedna pleskne o zem, tam další dvě zašumí v listí. Jejich průzkum pokračuje, další a další kapky si dodávají odvahy a vrhají se vstříc světu pod sebou, tak nicotnému vedle nekonečné ocelově šedé oblohy. Každou z nich doprovází tiché šumění, neslyšitelné dokud kapka padá sama, když se jich ale tisíce a miliony spustí z mraků naráz, vytváří dohromady harmonickou symfonii, která přehluší všechno ostatní. Zurčení vody v potoce zaniká v pleskání deště o jeho hladinu, voda šumící v korunách stromů umlčí ptáky. Ostrý vítr ohýbá stébla trávy jako by to byly struny harfy a k orchestru se občas připojí zaburácení hromu jako obrovského kotle. To po nebi bezhlavě pádí mnohatisícové stádo splašených koní. Jejich kopyta duní oblohou a v čele stáda se jako divoký hřebec řítí klikatý blesk."

S úšklebkem zaklapl sešit v pevných deskách a ledabyle odhodil tužku někam za sebe. Snad se ze mě na stará kolena nestane poeta, napadlo ho. K poezii, stejně jako k próze měl bytostný odpor. Za svůj dlouhý život si obojího užil až nad hlavu. Četl slavná, v kůži vázaná díla velkých autorů i staré zašlé svazky v papírovém obalu, často prodávané potají pod pulty zastrčených krámků prodejci jen málo důvěryhodnými.Čtyři sta let nepoznal jinou zábavu, proto si alespoň teď rozhodl dopřát plnými doušky výdobytky 20. století; barevné filmy, rychlá auta, tvrdou hudbu. Ale brzy ho to omrzelo. Pár desítek let se toulal po světě, na chvíli se vrátil do rodného Finska, navštívil pár starých přátel a dopřál si nespočet známostí na jednu noc. A přitom stále hledal. S vytrvalostí honicího psa na čerstvé stopě hledal klid, odmítaje se vzdát a odejít dřív, než jej nalezne. Unaveně si prohrábl vlasy a překvapilo ho, když si všiml, že mu na dlani ulpěl jeden šedivý. Asi vážně stárne.
No, konečně, už na tom nezáleží. Teď to může na tomhle světě klidně zabalit, dokonce možná čím dřív, tím líp. Vstal, proklel svou slabost a třesoucí se kolena a odpotácel se do zadní části jeskyně. Těch několik metrů ho vyčerpalo, takřka bez dechu se zhroutil na starou deku sloužící mu jako lůžko. Unaveně si opřel rozpálené čelo o chladivý kámen…
…Tmavý kočár se hnal širokou cestou, která se jako had vinula malebným údolím. Trojspřeží nádherných bílých koní táhlo ze všech sil, pobízené občas vozkovým bičem. Nad krajinou se klenulo temně modré nebe poseté hvězdami a mezi mraky občas vykoukl měsíc v úplňku. Kočár definitivně opustil údolí, odbočil z cesty a mnohem užší příkrou stezkou začal šplhat nahoru do hor na východě.
O pár desítek minut později projel poslední zatáčkou a vtom kočí hlasitě vykřikl a na místě zarazil koně tak prudce, že ještě několik metrů klouzali vpřed, hrabajíce kopyty v marné snaze nalézt pevnou půdu pod nohama. Okénko po straně kočáru
se otevřelo a ven se vyklonil mladý muž v bílé košili, "Co se děje?" zeptal se, ale než mohl dostat odpověď, pohlédl před sebe a zůstal jako zkamenělý. Kus před nimi se tyčil do skal vytesaný hrad, který právě teď rudě žhnul plameny, šlehajícími vysoko k nebi. Muž nevěřícně hleděl na tu zkázu a pak se prudce pohnul, otevřel dvířka kočáru a v příštím okamžiku už se rozběhl k hořící stavbě. "Můj pane, ne!" vykřikl kočí, který se konečně probral z úleku a pokusil se ho zastavit. V příštím okamžiku jej mladý muž takřka nadlidskou silou od sebe odmrštil, až odletěl několik metrů, dopadl na zem a zůstal nehybně ležet. Jeho pán se po něm ani neohlédl a rozběhl se, jak nejrychleji dokázal, se srdcem svíraným obavami. V jednu chvíli zakopl a zdálo se že upadne, ale než se tak stalo, začal se stín muže podivně měnit a přetvářet a v příštím okamžiku už se po cestě hnala černá bestie, větší a divočejší než kterýkoli obyčejný vlk. Žluté oči zběsile žhnuly a dlouhé silné čelisti byly připravené sevřít smrtícím stiskem.
Když proběhl kamennou branou na nádvoří, nedbaje plamenů, které se po něm hladově natahovaly, první co zaslechl, bylo cvaknutí kohoutku pistole. Poznal, že je obklíčen, ale bylo mu to jedno. Zvedl hlavu a zavětřil. Nic, do nosu mu pronikal jen všudypřítomný zápach kouře. V bezmocném vzteku zavrčel, a pak vedle sebe zaslechl tichý hlas, jak se ptá: "Hledáš někoho?" Obrátil se a jeho pohled se střetl s jediným okem vysokého zjizveného muže naproti němu. V momentě na sebe vzal zpět lidskou podobu a zdánlivě klidně odpověděl na otázku otázkou" "Kde je?" Jednooký lovec místo odpovědi jen zvedl ruku a v bohorovném gestu ukázal kamsi za vlkodlakova záda. Mladý muž jej sledoval pohledem a když uviděl, co mu ukazuje, podlomila se mu kolena. Na z části ohořelém trámu se tam houpalo oběšené ženské tělo. Blankytně modré šaty byly rozervané na cáry a potřísněné krví. Vedle viselo další, drobné dětské tělíčko. Nejdřív to nechápal, ale pak mu došlo, že to, na co se dívá, je jeho nenarozený syn. Když na ten moment později vzpomínal, nedokázal slovy popsat pocity, které se v něm při tom pohledu vzbouřily.
Pohnul se rychleji než blesk. Zvrácený úsměv z tváře zjizveného lovce zmizel jako pára. Nestačil si ani všimnout, kdy se vlkodlak proměnil, a už se mu hrdla zabořily dva palce dlouhé tesáky. Stejný osud vzápětí stihl i ostatní lovce. Objevoval se v jejich úkrytech jako duch, a než stačili pozdvihnout zbraně k obraně, byl už pryč a zanechával za sebou jen krev, smrt a zkázu. Jen poslední nepřítel jej stačil zasáhnout,nikoli však kulkou, nýbrž čepelí otrávené dýky.

Nad horami vycházelo slunce, Paprsky ozářily trosky hradu, který během noci lehl popelem, ohořelé pozůstatky mrtvých těl a také trojici rozsápaných koní. Na skalním masívu se proti růžovému nebi rýsovala temná vlčí silueta. Obrovský tvor zvedl hlavu a z hrdla se mu vydralo zoufalé teskné zavytí…

Otevřel oči a napadlo ho, že nejspíš musel usnout. Zatracená horečka. Jed na stříbrné dýce jej nezabil ihned, místo toho mu dvě stě let vysával síly, zbavoval ho vůle žít a pomalu ho přetvářel ve slábnoucí trosku. V jeho světě nebylo pro slabochy místo, mohli přežít jen ti nejsilnější. Proto když poznal, že se jeho čas chýlí ke konci, prostě se vypařil. Beze stopy zmizel a dobře se skryl. Přesto ale nedokázal uniknout vlastním myšlenkám. Někdy míval pocit, že vzpomínky na tu jedinou noc jej zabijí spíš než jed. Každou noc, kdy blouznil v horečkách procital zbrocený ledovým potem a s výkřikem na rtech.
A teď se zdálo, že ho objevili i příslušníci jeho vlastního druhu, kteří po něm léta vytrvale pátrali. Zabíjení lidí bylo zapovězeno, vlkodlaci se natolik snažili vycházet s nimi v míru, že ani spravedlivá pomsta pro ně nebyla důvodem k zabití člověka. Ti, kteří ochutnali lidskou krev, byli bez milosti štváni a pobíjeni jako divoká zvěř.
Bouřka, která byla tím posledním, co jej chránilo před pronásledovateli, jejichž přítomnost už dlouho cítil, odezněla. Ohlušující rachot utichl a místo něj opět zaznělo zurčení potoka, lehký vánek znovu polaskal traviny a ptáci opustili své úkryty a se zpěvem vzlétli k nebi, do krvava rudému soumrakem. Starý muž to vnímal jen napůl. Síly ho opouštěly, už nemohl dál. Možná to tak bude lepší, odejít v bolestech, než se muset těm, s nimiž jej spojovala stejná krev, zodpovídat z něčeho, co nepokládal za zločin. S klidným úsměvem se opřel o chladnou skálu a než mu hlava spadla na prsa, stačil ještě z posledních sil zašeptat: "Už jdu, Gabriello."
Skupina sedmi lovců, která o dvacet minut později dorazila do jeskyně v horách, přišla pozdě. Našli jen nehybné, ještě teplé vlčí tělo.
 


Komentáře

1 Penguin Penguin | Web | 21. dubna 2010 v 16:21 | Reagovat

Jůů :D Hustokrutěmrtěpřísnědepresivní :D thumbs up, nee-chan... :-)

2 terrry terrry | 21. dubna 2010 v 17:06 | Reagovat

Uh... Wow... Klaním se neechan... *závistivě hledí na monitor a upadá do deprese, že se nedostane nikdy na takovou úroveň*

3 Terka-chan Terka-chan | 21. dubna 2010 v 17:27 | Reagovat

Díky, akorát že původně jsem měla v plánu naspat něco úplně jinýho. Mělo to být psycho na zamyšlení, jenže se mi tam ten děj zase tak nějak vloudil a už ve třetím odstavci cákala krev a lítaly hlavy. :-D No, aleaspoň něco...

4 Jaine Jaine | 21. dubna 2010 v 19:33 | Reagovat

Slibovaný masakr se dostavil * spokojeně pokyvuje hlavou a mne si ruce *

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama