Radujte se nadvakrát... I 777 je zpět. Aneb 4. část :-)

21. dubna 2010 v 17:02 | Penguin a Terrry |  Literární tvorba
777
Ták... Po dlouhé době se zase hlásíme. :D Měly sme "hodně práce" (vim proč v uvozovkách, a vim, proč to budu házet na Terry :D)...


Černé lakované střevíčky klapaly po parketách. Mladá žena v pracovním kostýmku byla obtěžkána spoustou papírových složek. Loktem otevřela dveře a po tmě kráčela ke stolu. Tam položila složky a rozsvítila lampičku a s povzdechem se pustila do práce.
Najednou se stále otevřené dveře zabouchly. Žena s trhnutím zvedla hlavu. Za dveřmi někdo stál. Udělal krok dopředu. Ženě se značně ulevilo a nervózně se pousmála:
"Ale, slečno, nesmíte mě takhle děsit. Mimochodem, co tu děláte takhle pozdě v noci?"
"Promiňte… paní profesorko Dawsonová. Omlouvám se, že jsem vás vyděsila…" Teri zvedla ruku, v níž držela zbraň, "ale vy máte něco, co já chci."

"C-co to vyvádíte? J-já… Budu volat policii."
"Ale no tak, nedějte hlouposti, paní profesorko." Před očima slečny Dawsnové najednou nestála ta tichá a stydlivá studentka, jakou vídala během všedních dnů, ale chladnokrevný vrah připravený ji kdykoli zabít. "Stačí jen, když mi dáte, co potřebuji a já odejdu. Vy víte, co to je."
"Ne… To ti dát nemohu."
"Řekla jsem vám, abyste nedělala hlouposti." Teri natáhla kohoutek.
"Počkejte… Já vám to dám." A začala se hrabat v šuplíku. Po chvilince vytáhla kousek zažloutlého papíru a podala jej své studentce.
"Výborně. Vidíte, že to šlo," usmála se zrzka. Ale její oči zůstaly chladné jako led. Pak se otočila a vydala se ke dveřím. Profesorka si s ulehčením oddychla a ztěžka se posadila do křesla. Teri se otočila a spatřila, kolik úlevy se zračí v profesorčině tváři. V temnotě povytáhla jeden koutek do úsměvu šílence, natáhla paži a vystřelila.
Slečna Dawsonová byla nalezena s průstřelem hlavy a zbraní položenou vedle hlavy. Na zdi za ní byl rudý symbol.

***

Před malým řadovým domkem v ulici, která se za normálních okolností zdála být poklidná a mírumilovná, houkala policejní auta a před nízkým plůtkem od předzahrádky se tlačila kvanta kolemjdoucích čumilů. Před brankou stáli dva policisté, lékař z první pomoci a několik novinářů, kteří své diktafony směřovaly na nenápadnou třesoucí se dlouhovlásku s dekou přehozenou přes ramena.
Do řady policejních vozů se přidal i polorozpadlý Opel, ze kterého vystoupili dva sourozenci.
"Hele, támhleto je ona. Můžeš bejt na sebe hrdá, protože jsi jí zachránila život, a já se ti musim omluvit, protože den po tom tvým varování jsem už ty jednotky chtěl stáhnout, a vůbec, přišlo mi to jako blbost, cos říkala. Ale furt očekávám, že mi vysvětlíš nějak inteligentnějc, jak jsi o tom věděla, protože takhle tě musíme považovat za podezřelou."
"Ty mi nevěříš?" Claru štvalo, že její příhodě, leč byla trochu zvláštní, její vlastní bratr odmítal věřit.
"Já bych ti i věřil, ale nějaká halucinace se nepovažuje za policejní důkaz."
"Jo, takže mi tvrdíš, že v halucinaci jsem si dokázala v mozku vyplodit přesný jméno a ulici? A to, že toho někoho chtěj zamordovat?"
"Já ti tvrdim, že ti budou tvrdit, že jsi o tom věděla, a teď si vymýšlíš tuhle přiblblou historku o těch hlasech v hlavě. No, ta holka ti chce poděkovat, ale předtím s tebou chce mluvit Will."
Claře se zase obrátil žaludek vzhůru nohama a zase se mírně zatřásla. Roddy si toho všiml.
"Ale jestli ti pořád není dobře… Může se tě na to zeptat jindy, já bych tě odvez zase domů."
"Ne, dobrý, vzala jsem si Paralen, a řekla bych, že jsem už docela v pohodě. To ho pustili docela rychle…?" Oba se pomalu vydali po cestičce do domu, kde pracoval tým policejních odborníků hledajících důkazy, beroucích otisky prstů a prozkoumávajících každičkou píď místa činu.
"Jo, žádnou infekci u něj nenašli, a ty rány budou dobrý, pokud nebude blbnout a neroztrhne si stehy. Špatný je, že tamty lidi, co s nim byli na pokoji, jsou na tom pořád špatně. Doktoři vůbec nevěděj, co jim je."
"Čau! Clara, že jo?" Proti nim energicky vyšel mladý detektiv ve své kožené bundě, a bylo vidět, že pod modrým tričkem jsou stále obvazy. Nicméně vypadal šťastně, protože lidi jako on pobyt na lůžku ubíjel, a evidentně měl radost jako malé štěně, že už ho pustili. Clara také zapomněla na to, že jí není úplně dobře, a že když Willa viděla naposled, něco na tom nehrálo. Teď mu opětovala jeho úsměv a nenuceně odpověděla "Jo, Clara." Až si připadala trochu divně.
"Fajn, s bráchou se známe, tak mě taky říkej Wille. Slyšel jsem, že to tys dala vědět, že tady Eleanor chce někdo přepadnout? Moh bych si tě na chvili pučit? Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit."
Poodešli hlouběji do budovy a usadili se za kuchyňským stolem. Will se mírně přisunul ke Claře a ztišil hlas, aby měl jistotu, že jejich rozhovor nikdo nezaslechne.
"Odkdy ji slyšíš?"
"Koho?"
"Tu ženskou." Při těch slovech mírně zatnul pěsti.
"Nevím, o kom mluvíš." Aha. Ona ji ještě nezná, pomyslel si.
"Roddy říkal, žes mu vyprávěla pro něj naprosto nesmyslnou historku o tom, žes o týhle loupeži věděla kvůli tomu, žes prostě slyšela hlasy, jeden ženskej a druhej nějakýho mladšího chlápka, a ta ženská tomu týpkovi říkala, ať jde sem někoho zabít."
"Jo, je to tak." Claru opravdu překvapilo, že Will o tom nemluví, jako by to byla hloupost.
"Ty mi to věříš?" Touto otázkou zase ona překvapila jeho, a on se také mírně zasmál. 
"Samozřejmě." Pak si sáhl do náprsní kapsy a vyndal z ní fotografii, na které byla zeď se symbolem, který vypadal, jakoby byl nakreslen krví.
"Nevíš, co to je, co to znamená…?"
"Promiň, netuším." Tělem jí projela mírná úzkost, že nemůže pomoci.
"Poslední otázka, pak tě už nebudu trápit, určitě potřebuješ letět za nějakým klukem a já tě tu zdržuju," usmál se.
"Žádnýho nemám!" Z Clary to vyletělo jako kulka z revolveru. Pomyslela si, že jí to poslední dobou nějak nemyslí, a znovu si připadala, jako by jí v jednadvaceti stále bylo patnáct.
Will se nepatrně zasmál a řekl: "Hele, pamatuješ si, jak ta zmije-" (to slovo řekl tišším, ale nenávistným hlasem) "-oslovovala toho vraha? Klukům, co to tu hlídali nějak pronikl, a všimli si ho na poslední chvíli, těsně než by byl tu holku zabil. Jenže pak jim, parchant, někudy zmizel." Pěsti už zatínal, div si nerozdrtil klouby, a rozzuřeným pohledem, který u něj byl hodně nezvyklý, uhnul radši jinam.
Clara se zamyslela… Ta ženská mu nějak říkala… Vždyť ho to trochu štvalo…
"Něco od N, kurňa," začala uvažovat nahlas.
Nathan… Samozřejmě.
"Dobrý, pomohla jsi mi. Myslím, že bych ti měl asi vysvětlit, o co tady zčásti jde, sám toho moc nevím, ale minimálně bych ti měl říct, jak to, že ti věřím. Zatím…" Pak řeč zastavil, jakoby přemýšlel, jak zmatené sestře svého kolegy říct, co jí chtěl sdělit. Způsob, kterým to vyjádřil, ho mírně pobavil.
"Heleď, četlas Harryho Pottera?"
"Jo, dávno," odpověděla, ještě zmatenější.
"Pamatuješ si, co byla nitrobrana?"
"Hmm… Jo?"
"Snaž se dělat pravej opak. A kdybys zase něco slyšela, neříkej to Roddymu, a rovnou zavolej mně, jo? Tady máš vizitku. Zatím počítej s tím, že musím mluvit s tebou a Eleanor, zejtra v Jižním parku, v šest, jo?"
S těmito slovy odešel, a zmatenou studentku Upperhillské univerzity zanechal sedící v kuchyni domu, ve kterém se jen díky ní nestala vražda.

***

Seděla v hromadě černého saténu a pěnila vzteky. Po podlaze z ledového mramoru se rozlévala karmínová krev dvou jejích podřízených. Nathanovi nic udělat nemohla. Byl příliš cenný. Když zjistila, že zatím ta poslední, která by měla být mrtvá, stále žije a ještě k tomu, že Nathana viděla, jediné, co ji uklidnilo, byla další část té věci. Sevřela ruku v pěst. "Nathane!"

***

Clara otevřela oči a první, co viděla, byly kupy šedých mračen. Vzdych byl těžký a teplý. Rozhlédla se. Byla na kruhové loučce se zhnědlou udusanou trávou a obklopenou hustými trnkovými keři.
"Takže slečna se nám probrala."  Kousek od ní stál mladík, v ruce měl cigaretu a díval se do nebe. "Měl jsem kvůli tobě celkem slušnej průser."
"C-co?"
"Když jsi varovala tu holku. A poslala tam poldy."
"A proč bys z toho měl mít průser? Ona říkala, že vám dala, co ste chtěli. A mimochodem, kde to jsem a co tady dělám?"
"Ty ji neznáš. Neumíš si to představit. Jsem u ní od 16. A kde jsi? Jsi uvnitř své hlavy. A proč? Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem důležitém."
"Důležitém, se mnou?"
Nathan zmizel. "Hej, kde seš?! Do p*dele…" zaklela Clara. Před očima se jí zatmělo a ona se probudila na podlaze v koupelně. Na dveře bušil Roddy a ji bolela hlava.

***

"Jsem zde, paní." Moc nadšeně to zrovna neznělo. Nikdy ho nenechala nic dodělat.
"Nathane, jsem ráda, že jsi dorazil. Chtěla jsem ti jen říct, že ode dneška budeš tady. Tvoji úlohy převezme Teri. Minimálně dočasně. Je minimálně stejně dobrá jako ty, tak bych se o výsledky neměla bát. Ty jí dáš seznam. Teď vypadni. Jsem na tebe pořád rozzlobená."
To já na tebe taky, babo. Nathan založil ruce do kapes a rychlým tempem se vydal z místnosti. V těžkých vyřezávaných dřevěných dveří míjel jinou příchozí. Byla zahalená do hávu velmi podobnému tomu, který měla žena, která mu rozkazovala, ale z pod kápi jí vyčuhovaly špinavě blonďaté, ne černé vlasy.
Sotva se její nezdravě bledá noha obutá do lehkých, starodávně vzhlížejících sandálů dotkla mramorové podlahy, Nathanova paní se zvedla, a náhle se, zničehonic, objevila u blondýnky a věnovala jí objetí.
"Improbis, sestro!" pozdravila příchozí a objetí ji opětovala. Nathan stál stále ve dveřích, a s mírně zhnuseným výrazem celý úkaz pozoroval. Ona může mít sestru? Mít někoho ráda? Divný. Spíš nemožný.
Také mu došlo, že nikdy nepřemýšlel, jak se jmenuje. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že ona by mohla mít i jméno. Takže Improbis. Jeho paní ho ale přes rameno své sestry zpozorovala a vyštěkla:
"Řekla jsem ti, ať zmizíš! Neslyšels?"
"Už jdu, má paní," a zmizel. Ona svou pozornost opět věnovala příchozí.
"Nequamis… Jsi tady."
"Ano, moc ráda tě zase vidím. Ale doufám, že jsem nepřijela takovou dálku nadarmo, je tedy pravda, co jsi mi vzkazovala?"
 "Jistě, pohleď," pravila Improbis a kostnatou rukou namířila na zeď, kde jasným červeným světlem zářila vrchní část nějakého obrazce.
"Takže máme už první sedmičku… Zajímavé. Koukám, že co jsem tě neviděla, odvedla jsi slušný kus práce."
"Ano. Vše jde podle plánu… Ale budu potřebovat tvoji pomoc."

***

"Umm… Wille? Tady je Clara. Mrzí mě, že ti volám takhle pozdě v noci, ale dneska jsem měla drobnou nehodu. Omdlela jsem v koupelně. A zdál se mi divnej sen. Byl v něm Nathan. Ten vrah. Mluvil o tom, že kvůli mně má průšvih a o nějaké ženě. Asi pracuje pro ni. Říkal, že má problém, protože nezabil tu holku, a že tu ženskou neznám, a že je u ní od 16. Chtěl se mnou mluvit o něčem důležitém, ale zmizel," Clara se odmlčela, "No, to je vše. Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat." Potom zavěsila.
"Claro?" Roddy zaklepal a vstoupil. "Promiň, ale měl jsem dojem, že s někým mluvíš."
"Cože?" snažila se Clara o co nejvíc rozespalý tón. "Já se snažím spát. S nikým jsem nemluvila."
"No… tak promiň. Dobrou," Roddy zavřel dveře. Poslední dobou byla Clara divná. Nechovala se jako dřív. Nejdřív si myslel, že je jen zamilovaná do Willa, což nebylo vzhledem k jeho vzhledu a šarmu nic divného, ale brzo ho ty domněnky přešly. Slyšet hlasy, to by ještě bral, ale varování před vraždou je už trochu moc.
Roddy si povzdychl a vydal se směrem na gauč, kde měl obrovské množství papírů, které měl do rána probrat.

***

Will se probral do hluboké noci. Budík ukazoval dvě hodiny ráno. Postel vedle něj byla té noci, stejně jako několik předešlých prázdná. Už dlouho nikde nebyl. Podlahu i stěny pokoje pokrývaly nákresy toho symbolu, který vídal u každé z vražd. Jejich počet se blížil k bezmála dvěma desítkám.
A k tomu předešlého dne našli Eleanor. Mrtvou. Průstřel hlavy a rudý symbol na zdi. Klišé. Nikdo neměl ponětí, jak se k ní mohl vrah dostat. Všude hlídali policisté a nikdo neslyšel výstřel. Tedy, ne že by to bylo něco zvláštního, když zbraň, kterou našli kousek od oběti, měla nasazený tlumič.
Myšlenky se mu zatoulaly ke Claře. Bylo to zvláštní, že slyšela tu ženu. Neuměl si představit, jak je to možné. Místnost se mu začala rozplývat před očima a poslední, na co si vzpomínal, bylo, že musí zavolat Claře, aby ji mohl někdy u kafe lépe vyzpovídat.

Místnost celá z černého mramoru. Světélka pochodní se za ním ztrácela kdesi v dálce a strop se rozplýval do sametově černé tmy.
"Zdravím tě, Williame. Minule jsi moc nevydržel. Snad tentokrát vydržíš něco víc. Ačkoliv o tom trochu pochybuji," žena se ošklivě zachichotala.
"Co po mně vůbec chcete? Proč vraždíte tolik lidí?"
"Ale no tak… Jsi detektiv, přijdeš na to. A co po tobě chci? No, v podstatě nic, jen se tě chci zeptat, co si pamatuješ o svých rodičích. Myslím, že bych ti o nich mohla poskytnout nějaké… informace."
Někde v temnotě v pozadí cosi tiše vrzlo. Za okamžik se vynořily dvě postavy. Ten blonďák a zrzka, kteří tu byli i posledně: "Teri, Nathane?! Co si to tam vy dva špitáte?"
"Nic, madam," vypípla zrzavá a odskočila o Nathana. Ten jen protočil oči v sloup a odfrknul si. 'Mám tohle vůbec zapotřebí?'
"Ale zpátky k tobě, Williame…"
"Nevydrží…," poznamenal Nathan škodolibě. Měl pravdu. Před jejich očima se Will propadl do mdlob a postupně se ztratil. Když se znovu probral, ležel na podlaze a z koutku úst mu odkapávala krev.

 


Komentáře

1 terrry terrry | 21. dubna 2010 v 17:07 | Reagovat

Wow!!! Penguin, tak ta obálka je hustomrtěkrutěpřísná... Fakt že jo... xD

2 Penguin Penguin | Web | 21. dubna 2010 v 17:08 | Reagovat

Tohle ale ta ibálka není :D To je jenom sem, na začátek článku... Ale k tý obálce jako takový se vrátím :D Časem... :D Napřed musim udělat nám a tobě novej lay... Poněvadž ta super lišta blogu.cz mi to celý rozhodila

3 Penguin Penguin | Web | 21. dubna 2010 v 17:09 | Reagovat

*obálka

4 Terka-chan Terka-chan | 21. dubna 2010 v 17:25 | Reagovat

Nesnáším vás, příšery. :-D Vám bude další část 100% trvat ještě dýl než tahle a já si zatím nedočkavostí ukoušu všechny nehty! :-D
(Pokud vám to nedošlo,tak to byla poklona) ;-)

5 terrry terrry | 21. dubna 2010 v 17:32 | Reagovat

[2]: Já vim... xD Mně jen v tu chvíli nenapadlo, jak to nazvat... xD

[4]: Teď si stěžuj Penguin... Já to mám zase na čas z krku... xD

6 terrry terrry | 21. dubna 2010 v 17:32 | Reagovat

*mě

7 Jaine Jaine | 21. dubna 2010 v 19:43 | Reagovat

To co mám na srdci řeknu krátce : Za dokonalost by se mělo zavírat - a pokrááčko! (jo mmch. sem četla místo v modrém tričku v mokrém tričku a pak proč mi to přišlo divný)

8 Vlasta Vlasta | 22. dubna 2010 v 14:45 | Reagovat

No, konečně, je to super.

9 Vlasta Vlasta | 22. dubna 2010 v 14:46 | Reagovat

Jen tam máte časový nesrovnalosti v ději, co trochu brání pochopení ;-)

10 Penguin Penguin | Web | 22. dubna 2010 v 14:56 | Reagovat

[9]: Kde to nesedí?

11 terrry terrry | 22. dubna 2010 v 15:44 | Reagovat

[9]:Stává se... Píšeme to nezávisle na sobě a ani jedna nemá páru, co ta druhá vymyslí, případně jak chce pokračovat, takže se tam ty časový nesrovnalosti občas přihoděj, no... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama