777 - 3. část

28. března 2010 v 16:48 | Terrry (kuroi-sora.blog.cz) a Penguin |  Literární tvorba
les
Ano, jsme rychlé a šikovné :D Naše dílo dneska slaví desátou stránku ve Wordu :D Přinášíme vám exklusivně třetí část...

Po asi pěti minutách už zvonila na oprýskané dveře úplně na konci chodby, kde ztrouchnivělými okny profukoval vítr. Po chvilince jí otevřela drobná rusovláska.

"Ahoj, Teri, jdu ti vrátit ty skripta. Brácha sem měl cestu, tak mě vzal s sebou," usmála se Clara. Teri měla ráda. Obě byly do jisté míry úplně mimo a sdílely i nešikovnost a špatnou motoriku.
Zrzka se jen usmála a poděkovala. Clara už se chtěla loučit, když se zeptala: "Vy bydlíte v Shadowstoneu, že jo? Nevzali byste mě tam? Potřebovala bych si něco zařídit."
"Jo, jo, jasně. Brácha nás vezme. Ale rychle, jel jen do Tesca a to je kousek."
"Ok, jen si vezmu pár věcí a převlíknu se," pousmála se Teri a zmizela za nedovřenými dveřmi. Clara se rozhlédla. Tahle část kolejí byla nejstarší. Moc lidí tu kvůli špatnému stavu nebydlelo a Claře tu vždycky běhala husí kůže po zádech.


Roddy už pěkných pár minut čekal před univerzitou a čekal na sestru. Nervozitou nebo možná nudou bubnoval prsty o volant a ve zpětném zrcátku sledoval každý pohyb na ulici. Ze zamyšlení ho vytrhlo lehké zaklepání na okýnko. Otočil hlavu a téměř se lekl sestřina obličeje. Už před tím si všiml, že od odjezdu z nemocnice je divná, ale teď vypadala téměř nemocně. Vzadu za ní stála zrzavá holčina v černém a botách na platformě a klopila oči k zemi.
"Čau, nemohli bysme svízt Teri? Prej si potřebuje něco zařídit v Shadowstoneu."
"No, klidně ji svezu. Pokud jí nebude vadit, že ještě musíme za Willem."
"Nebude." Pousmála se Clara a odemkla Teri zadní dvířka. Cesta probíhala v napjatém tichu. Ten den zřejmě nebyl stvořen pro dobré mezilidské vztahy.
"Emmm…" ozvala se po pár minutách jízdy Teri, "jestli jedete do nemocnice, tak znám zkratku."
"Jo? To se hodí."
"Tak támhle doprava. Pak už tam žádný křižovatky nejsou," natáhla se Teri dopředu a naznačila Roddymu, kudy má jet. Přitom se jí malinko poodhrnul rukám sourozenci Tearsovi si všimli bílého obvazu na světlé kůži. Bylo vidět, že je vázaný na rychlo a z jedné strany ukazuje kousek spálené kůže.
"Co jsi dělala?" zeptala se spolužačky Clara.
"C-co? Jo, tohle. Vařila jsem si včera večeři a spálila se o pánvičku."
"Tady je někdo šikovnej," poznamenal Roddy. Zbytek cesty k nemocnici už jen mlčeli. A ani jeden ze sourozenců si nevšiml, že si Teri malinko nervózně svírá pravé zápěstí.

Ve skutečnosti nebyla výmluva, kterou ohledně svého zranění poskytla sourozencům, pravdivá. Snažila se být co nejméně nápadná, a kdyby jim ukázala, co se pod kusem látky nachází ve skutečnosti, vzbudilo by to u nich zbytečnou zvědavost, a to bylo v tuto chvíli poslední, co potřebovala. Už tak bylo velmi riskantní, že jela do Shadowstoneu takovým způsobem, ale byl to nejjednodušší a nejnenápadnější způsob, jak se tam teď dostat.
Pod koly opět zakřupal štěrk nemocničního parkoviště.
"Spolujezdkyně půjde s náma nebo počká v autě, abych nemusel zamykat?" obrátil Roddy svůj pohled do zrcátka tak, aby viděl na okupanta zadní sedačky.
"Půjde s váma," usmála se Teri. Svým způsobem bylo zvláštní říct dvěma lidem, že jde s nimi na návštěvu člověka, kterého sama nezná, ale jak správně předpokládala, oni si to nijak špatně nevykládali.
Jednou z mnoha divných věcí, které na ní byly, bylo totiž to, že ráda chodila do nemocnic, protože se zde často setkávala s lidmi… které jaksi znala, a dávalo jí to zvláštní, nevysvětlitelný druh potěšení.

Na chodbě, kde se nacházel Willův pokoj, celá skupinka minula dvě sestry, které si při pohledu na Teri začaly něco šuškat. Když jim ale Teri svůj pronikavý pohled opětovala, znova ztichly a jakoby se nechumelilo pokračovaly dál v cestě.
Tentokrát po nich nikdo nechtěl, aby si nasadili roušky, takže vešli bez otálení. Will už spal. Do pokoje pronikala měsíční záře, která osvěcovala nesčetné obvazy na jeho vypracované hrudi a jeho vlasy mírně povlávaly ve větříku jdoucím z otevřeného okna. Roddy jen položil plastový obal od nového zubního kartáčku na noční stolek a rovnou se otočil k odchodu a pohlédl na své spolucestující. Rusovláska měla ve tváři překvapený výraz, a pod hustými vlasy, které jí padaly do obličeje, se dal rozeznat mírný, skoro až potěšený úškleb.
Jeho sestra už neměla hlavu v oblacích, jako při poslední návštěvě, zato se teď celá třásla, její žaludek dělal kotrmelce a i v přítmí, které v nemocnici panovalo, bylo rozeznat, že její pleť nabrala nezdravě nazelenalou barvu…
"Claro? Seš v pohodě?" ji mírně překvapil svou otázkou její sourozenec. Nechtěla teď způsobovat zbytečný rozruch nebo problémy, a tak mu jednoduše odvětila "Jo, neboj." Roddy jí příliš nevěřil, ale věděl, že má dostatek rozumu na to, aby něco řekla, kdyby jí bylo opravdu špatně. Stejně se ale rozhodl, že na ní dá odteď větší pozor, a s oběma mladými ženami se vydal nocí na cestu domů.

☆★☆★☆

"Tys tu holku viděla odcházet?" Clara od sebe odlepila rozespalá víčka a svou pozornost věnovala svému bratrovi, který stál u okna, s naštvaným výrazem hleděl ven a nervózně podupával nohou.
"Ne," ospalým tónem odpověděla, "ona tu už není? No, říkala, že jenom přespí a vypadne brzo ráno, tak proč to řešíš? A budíš mě?"
"Kvůli ničemu. Jen se mi někdo hrabal v záznamech a pár důležitejch souborů v mym notebooku maj poslední otevření dneska v šest ráno! A to byly zaheslovaný!"
"Proč by se v tvejch blbejch pracovních souborech někdo hrabal? Proč by jí stálo za to se tim tam hackovat, třeba sis nevšim, ale kromě tebe ta tvoje práce skoro nikoho nezajmá. A taky, jestli je teda, dejme tomu, viděla, asi s tim toho moc už nenaděláš."
"Jenže… Ty soubory, kterejch se to týká, obsahovaly fakta o všech těch vraždách, co jich tu je poslední dobou nějak hodně. Není to trochu divný?"
"Mysli. Kdyby s nima měla něco společnýho, není tak blbá, aby se ti v nich tak nápadně hrabala, stejně asi nastala chyba někde jinde a ty zas jenom panikaříš. Hele, di si to řešit někam jinam, mně se chce ještě spát a navíc mi není nějak dobře, takže nazdar." S těmito slovy přes sebe demonstrativně přetáhla peřinu a dělala, že se snaží zase usnout.
Roddy odešel, ale názor neměnil. Už včera se mu na té holce něco nelíbilo.

☆★☆★☆

Nathan seděl na staré lavičce v jednom ze Shadowstoneských neudržovaných městských parků. Koukal se do země a botou kreslil a hned zase mazal nesmyslné a nic neznamenající ornamenty. V pravé ruce mu pomalu dohořívala cigareta.
Bylo pondělí. Konec března. Šel jako každý den ze školy. Doma ho přivítala matka s úsměvem na rtech a drobnými vějířky mimických vrásek kolem očí.
Na větvi naproti přistál nějaký pták.
Zeptala se, jak bylo ve škole. On jen něco odseknul a zavřel se v pokoji.
Černý pták.
Zazvonil telefon. Volal mu kamarád, jestli nepůjde ven. Samozřejmě, že souhlasil.
Zakrákal.
Matce řekl jen, že jde ven. Pak už se za ním zabouchly dveře.
Chvíli na něj koukal a pak odletěl.
Vracel se domů. Byl už večer a začínala být zima. Přidal do kroku.
Na cestičce daleko od něj slyšel kroky.
Odemkl dveře bytovky a vyběhl po schodech do třetího patra. Neměl klíče.
Ty kroky se blížily.
Chtěl zvonit, ale všiml si, že je otevřeno. 'To sestra,' řekl si.
Ale mezi ním a tím chodcem byla pořád ještě dostatečně velká vzdálenost a několik odboček.
V předsíni si zul boty a zavolal, že je doma. Čekal, kdy vyjde matka z kuchyně a jemně ho pokárá, že by měl chodit domů dřív. Nikdo nepřišel. Už jen poslední odbočka. Vydal se do kuchyně. Pomalu otevřel dveře a…
Zpoza keře, který ho kryl, se vynořila ta malá zrzka.
"Máš to?"
"Ano, pane," pípla a sklonila hlavu. Nathan nikdy nechápal, jak někdo jako ona, může být tak nesmělý a zrudnout při jakémkoliv kontaktu.
"Všechno?"
"Ano."
"A ten počítač?"
"Všechno jsem vám vytiskla, pane. Nebylo snadné se k tomu dostat, ale mám všechno."
"Hmm," zamručel neurčitě Nathan a prohlížel si složku, kterou mu zrzavá podala. 'Jak se vlastně jmenuje? No, to je jedno. Hlavně, že mi donesla, co jsem potřeboval,' říkal si.
"Dobře. A víš, co jsem ti řek. Jí ani slovo. Chápeš?"
"Samozřejmě, pane."           
"Hmmm. Ale teď vypadni. Nikdo nepotřebuje, aby nás někdo viděl spolu." Znovu si sedl a zamyslel se. Ani si nevšiml, kdy odešla.
V kuchyni ležela tři těla. Matka, otec, sestra. Všichni mrtví. Rána přímo do srdce. Málo krve. Chvíli po bodnutí ještě žili. Na stole ležel dopis. "Jestli je chceš pomstít, přijď hned po přečtení dopisu k Božím mukám u západního výjezdu z města. Sám." Šel. Nevolal nikoho. Když došel na místo, nikdo tam nebyl. Pak se mu za zády objevila ta žena. Vypadala neuvěřitelně křehce. Ale v šedých očích měla cosi nelidského. Za ní stála ta malá zrzka. Vídával ji ve škole. Jednou slyšel, že její rodina byla vyvražděna. A po ní se po pár dnech slehla zem.
Ta žena mu nabídla, že u ní bude moci zůstat. Že prý má něco, co ona hledá. Že je výjimečný. Souhlasil. Neměl, co ztratit. Ale v duchu přísahal, že svou rodinu pomstí.

Nathan se ironicky uchechtl.
Už je u ní několik let. Nikdy se o nic nepokusí. A něco mu říkalo, že to tak ještě dlouho zůstane.
Zvedl se z lavičky a vydal se do houští za ní. Po pár krocích se z ničeho nic rozplynul. Černý pták, který mu kroužil nad hlavou, se otočil a letěl opačným směrem.
Na druhém konci parku seděla na lavičce dívčina s rusými vlasy, v černém a s botami na platformě. Do knihy rozložené na kolenou jí kanuly slzy. Pták přistál na opěradle vedle ní a tiše zaklapal zobákem.
"Ayame-chan…" pousmála se Teri. "Děkuji, že na něj dáváš pozor." Kolem prošel postarší pár. Když zmizel z dohledu, i ona se rozplynula takříkajíc jako pára nad hrncem.

☆★☆★☆

Od rudého tkaného koberce se odrážely paprsky dopoledního slunce, které ozařovaly stěny malého útulného pokoje dočervena a jemně hladily nemocně zelenou tvář těžce oddychující spící jednadvacetileté vysokoškolačky. V bytě byla sama. Ten den neměla žádnou přednášku, která by ji zajímala, její bratr byl v práci, a neměl se vracet dříve než pozdě večer, protože zrovna řešil záhadnou sérii vražd, která ji sice trochu děsila, ale blíže nijak nezajímala.
Kvůli spánku, který byl i přes již dopolední hodiny velmi tvrdý, si nevšimla, že jí v ložnici z ničeho nic přibyla společnost. Přestože panovalo v místnosti i všude venku teplo letního období, příchozí (či přibyvší?) žena na sobě měla těžký cestovní plášť s kápí, která ji zahalovala celý obličej, a jediné, co z ní bylo vidět byl pár šedých, nelidských očí.

Prošla se po místnosti a zastavila se u korkové nástěnky, která visela na stěně vedle počítačového stolu. Zaujala ji fotografie skupiny lidí s nadpisem "IMATRIKULACE - UPPERHILLSKÁ UNIVERZITA 2008". Úplně vpravo postávala brýlatá brunetka v tmavě modrém tričku a malým dřevěným křížkem na krku. Mírně se usmála, protože tato dívka na snímku zářící zdravím a úsměvem naznačujícím, že ještě netuší, co ji na vysoké škole čeká za dřinu, se nepodobala té chcíplotině, která podřimovala v posteli dva metry od ní. A co ji trochu překvapilo, a jistým způsobem potěšilo, že zrzku, co stála na fotografii za ní, zná.
To by něco mohlo ulehčit…

Osoba v černém upřela na spící Claru zvláštní, pronikavý pohled.
"Má přesně to co chci… Ta malá husa to sice ještě neví… Ale zamilovala se do něj!" řekla si v duchu a začala se krákoravě smát. Přitom si nevšimla, že z jedné z kapes pláště jí vypadl kousek starého pergamenu, na kterém byl nakreslen zvláštní symbol, a že ho jemný průvan, co šel z okna, donesl až k ruce čouhající z peřin, lehce se jí dotkl a pak spadl pod postel.
Claru ten smích vzbudil. Ale než se stačila rozkoukat, kdo se to smál, žena byla dávno pryč. Claře to přišlo trochu zvláštní, ale kvůli svému racionálnímu smýšlení usoudila, že se jí jen něco zdálo. Sáhla po brýlích na taburetu, na kterém byla i lampička a všemožné krámy, takže se už dal považovat za noční stolek, nasadila si je a vstala. V tu chvíli se jí zamotala hlava a podlomila kolena.

"Do háje, něco na mě asi fakt leze," poznamenala a opatrně, jen v tílku a trenkách, ve kterých spala, přešla do kuchyně. Postavila na čaj, do velkého keramického hrnku nedbale hodila pytlík s černým čajem a natáhla ruku po skříňce, ze které vytáhla malý plastový košík s léky. Vzala si malou bílou kulatou tabletu a s douškem minerální vody ji spolkla.
V následujícím okamžiku se ale lekla tak, že prášek i vodu vychrstla na zem. Zase ten smích… Byl to ten, co ji vzbudil, ale z bezprostřední blízkosti ani z venku se neozýval. Slyšela ho ve své hlavě, a to ji vyděsilo, protože si začínala myslet, že má i slyšiny, jak ji bolí hlava. Náhle smích utichl a Clara slyšela i hlasy.
"Ano, paní? Volala jste mne?" Ten hlas, patřící pravděpodobně nějakému mladému muži, úplně nadšeně nezněl.
"Nathane, drahý," přitom bylo slyšet, že onen mladík mírně ironicky zakašlal, "mám pro tebe další práci a také jsem ti přinesla  jeden malý dárek. Tentokrát to bude Eleanor Adamsová, bydlí tady v Shadowstoneu, v Listové 13…"
"Mám ji zase odstranit?"
Žena se uchechtla.
"Co myslíš, že bych s ní dělala? Samozřejmě."
Clara už vážně přemýšlela, co se to děje, něco takového by si asi jenom kvůli bolesti hlavy vymyslet nedokázala.
"Teď ten dárek… No, vlastně se nebude hodit ani tak tobě, jako mně. Umožní mi to dávat ti rozkazy, ať budeš kdekoli, s těmi vašimi lidskými výmysly, jakže tomu říkáte? Mobily? S tím se učit nebudu, tohle má tu výhodu, že uslyšíš všechny zvuky z mého okolí, a hlavně můj hlas, přímo v tvém mozku. Jak to funguje, ti vysvětlovat nebudu, ale kdyby se to dostalo k někomu, u koho bych si to nepřála, asi by to byl určitý problém…"
Pak nastala chvíle ticha, ve kterém se ozývalo jen mírné šustění nějaké látky, které prořízl až nepříjemný výkřik, ze kterého se Claře málem rozskočila hlava.
"TO NENÍ MOŽNÉ! MĚLA JSEM TO TADY, A UŽ TO NEMÁM… TY UŽ DI, PROSTĚ JI ZAB A TAMTO MI PŘINES ZPÁTKY, PADEJ!"
Pak zapískala konvice s vodou a Clara už nic neslyšela. To není možný… Nevěděla, co to bylo, bolela ji hlava, chtělo se jí zvracet a její nálada byla pod bodem mrazu.
Aniž by příliš přemýšlela o tom, co dělá, zvedla mobilní telefon ležící na kuchyňské lince a vytočila svého bratra.

 


Komentáře

1 Leesh Leesh | Web | 28. března 2010 v 18:04 | Reagovat

úžasný blog! takový jsem ještě neviděla! perfektní! měním !!! :) dej si mou ikonku do vyměněných, jo? :)

2 Terka-chan Terka-chan | 29. března 2010 v 0:52 | Reagovat

Hezu...začíná to být celkem napínavý, ale trvalo mi asi čtyři odstavce, než sem pochopila, kdo je předobrazem Clary :-D
Celkem se mi líbí Nathan, Willa z nějakýho důvodu(Terrry ví)nemusím.
Musím říct, že v tý první části se ještě dalo v pohodě rozpoznat, co psala Peguin, a co nechan, ale ted mi přijde, že jste ten styl výborně sjednotily, vypadá to jako práce jednoho autora, chválím. :-)

3 Penguin Penguin | Web | 29. března 2010 v 14:58 | Reagovat

[2]:děkujem, akorát i já vim, proč Willa nemusíš... asi že sem ti ho znechutila :D

4 Terka-chan Terka-chan | 29. března 2010 v 15:13 | Reagovat

ehe...tak gomen, no, ale ber to z tý lepší stránky: aspoň to nedopadne jako tenkrát, když jsme se my duše zbloudilé (obrat z Tristana a Isoldy :-D) hádaly o Sasana. :-D

5 Penguin Penguin | Web | 29. března 2010 v 15:14 | Reagovat

"To byly časy!" :D :D Já se ti taky omlouvám... Na druhou stranu mě mrzí, že ho nemáš ráda kvůli mně :( A hlavně si ho prosím nespojuj s "předlohou", protože jsem se rozhodla, že tý podobnej nebude, a že to ani jeho "předloha" nebude :-)

6 terrry terrry | 29. března 2010 v 16:49 | Reagovat

[2]:Juhuuuuuuu Nathánek *love*

7 Terka-chan Terka-chan | 29. března 2010 v 18:32 | Reagovat

[5]: Dobře,pokusím se, ale nic neslibuju. :-P

8 Jaine Jaine | 30. března 2010 v 19:55 | Reagovat

Tak sem se konečně dokopala k tomu to přečíst a smekám imaginární klobouk :D čuprový a honem pokráčko , ať vim jak se to bude vyvíjet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama