777 - 2. část

25. března 2010 v 21:06 | Terrry (kuroi-sora.blog.cz) a Penguin |  Literární tvorba
les
Poznámka Penguin: Tak co, těšili jste se? :D Já se vždycky těším na kousek, který má napsat Terrri :) Vždycky jsem napnutá jak kšandy... A musím se přiznat, že jsem kvůli tomuhle kousku uronila pro Willa pár slz... :( Ale bude v pohodě, takže dobrý :D

Detektiv Will Jimson ležel na zádech s jednou rukou pod hlavou. Nespal. Prázdně zíral na stíny honící se po bílém stropě. Skelný pohled mě namířený pořád na jedno místo. Vedle něho se něco pohnulo a zpod přikrývky se vysunula dámská paže a objala jej kolem hrudníku. Will jenom škubnul očima, aby zjistil, co to je a znovu se zahleděl na strop. Z ničeho nic se mu obraz začal rozplývat a on se propadl do černočerné tmy.

Probrala ho tupá bolest v oblasti žeber. Pomalu od sebe odlepil víčka. V té pozici v jaké ležel, viděl dva kamenné stupně lesknoucí se v záři pochodní. Černý mramor ho studil na prsou. Pokusil se zvednout, ale tělo ho přespříliš bolelo. Měl dojem, že ho někdo pozoruje. Znovu se zkusil zvednout. K zemi ho přirazil chladný, krákoravý smích.

Ztuhl. Na čele mu vyrazil studený pot. Někdo promluvil. Byl to ten samý člověk, který se před chvilinkou smál. Byla to žena. Nelíbilo se mu, kde je. Jeho instinkt mu říkal, že by se měl dostat pryč. Pak ho uchopily dva páry silných rukou a posadily na kolena. Ze rtů mu splynul tichý bolestivý sten, ale vycítil, že to někoho potěšilo.

Zvedl hlavu. Klečel před měkkou matrací se spoustou pokrývek z černého saténu. Uprostřed nich byla zkroucené malá postava v černé kápi. Jediné, co z oné postavy bylo vidět, byla bílá, kostnatá ruka s dlouhými, štíhlými prsty, zvednutá tam, kde by měl být obličej. Na zápěstí byl vytetovaný stejný symbol, jako na zdi za ní a jaký vídal poslední dobou až přespříliš často.

Po Willově levé ruce, za černě oděnou osobou, stál opřený o zeď mladý muž. Willovi byl povědomý. Jen nevěděl odkud. Světlé vlasy a pleť kontrastovaly s tmavýma očima, které hleděly někam směrem k podlaze plné nezájmu.

A vpravo dřepěla na vrchním schůdku dívčina, ne o moc mladší než on nebo ten blonďáček vzadu, ale přesto na ní bylo něco dětského. Byla oděná celá do černého s těžkými vojenskými botami a se dvěma Deserty na bedrech. Do tváře jí spadaly husté, rudé kadeře a s nevinným výrazem šťouchala nějakým klacíkem do čehosi nevábného a krvavého, co leželo o schod níž. A na rameni jí seděl velký, černý pták - krkavec.

"Chmmm… Tak tohle je… Náš malý William…" zašeptala žena v kápi. "Vyrostl."
"Ccc…" protočil oči v sloup vzadu stojící mladík.
"Nathane, nevyjadřuj se!" okřikla ho zakuklená. Rusovlasá dívka přestala šťouchat do toho mrtvého čehosi a dívala se na ně s otevřenou pusou.
"Hm… Stejně by bylo lepší ho rovnou zabít, než nás najde, ale…"

Další slova se Willovi rozplynula ve víru barev. Když otevřel oči, znovu ležel na podlaze ve své ložnici. Nad ním se skláněla neznámá, pohledná tmavovláska ve vypůjčené košili a cosi k němu promlouvala starostlivým klasem. Will ucítil cosi vlhkého v koutku úst. Zvedl pěst a otřel si to. Byla to krev. Jeho vlastní, jejíž pachuť cítil i v ústech.
Pak přijela ambulance. Poslední, co mladý detektiv slyšel bylo: "Má tedy na žebrech ale pořádné podlitiny. Co ste to tu, mladá, vyváděli…?"

☆★☆★☆

Nad Shadowstonem se stahovaly červánky nadcházejícího podvečera. Dvě vlaštovky, které za sebou zrovna měly dalekou cestu z teplých krajin zpátky do domovské krajiny, zahřívané maximálně globálním oteplováním, vyčerpaně složily svá křídla na střeše jednoho z městských činžáků. Z protějšího domu je usazená v dokořán otevřeném okně pozorovala asi dvacetiletá brunetka. Na tváři jí pod silnými červenými brýlemi panoval znuděný výraz, který naznačoval, že učit se skripta, která měla složená na natažených kolenou, považuje za nanejvýš opovrženíhodnou a nezáživnou činnost.

V předsíni vrzla klika, klaply dveře a Clara se toho z naprosto nezjistitelných důvodů lekla tak, že z okna málem vypadla, ale stihla to vybrat, takže místo desetimetrového letu střemhlav dolů zvolila rozplácnutí se do vzorovaných černo-bílých polštářů na sytě červeném koberci v jejím pokoji.

"Nazdar, Roddy…!" zdravila příchozího hrabajíce se ze země.
Do jejího pokoje nahlédl její starší bratr. Malý 2+1 byt měli najatý společně, Roddy tu pracoval a Clara dojížděla do nedalekého Upperhillu do školy. Jejich rodiče bydleli míle daleko na venkově, a pro celou rodinu včetně jejich nejstarší sestry to byl svátek, když se všichni shledali.
"Víš, co jsem ti říkal o tom sezení v okně? Co když někdy vypadneš?!"
"Všim' sis, že mi je jednadvacet?"
"A ty sis všimla, že se od svých patnácti chováš pořád úplně stejně?"
Clara mu neodporovala, protože to byla pravda, ale nasadila uražený výraz, který se to přinejmenším snažil popřít. Po chvíli si ale uvědomila, že po svém sourozenci něco chtěla, takže změnila tón.
"Jo hele… Potřebuju zajet do Upperhillu za spolužačkou, vrátit jí skripta, tak si vemu tvý auto a v deset sem zpátky, tak mi když tak nech nějaký jídlo, ne abys zas všechno sežral," a opatrně směřovala ke dveřím.
"Stůj!"
"Co zas?!"
"Mý auto si nebereš. Oprava toho nárazníku, s kterym jsi posledně přijela na maděru, nebyla úplně levná, a taky mi furt ty dva litry visíš."
"Jejda já nemůžu za to, že mi tam ten kretén vjel, a navíc už předtim tam ten chudák nárazník visel jenom na vlásku!"
"Možná by nevisel, kdybys uměla parkovat. Ale máš štěstí…"
"…super…"
"…v neštěstí Willa. Včera ho odvezli do nemocnice, ale byl v tak hroznym stavu, že ho museli převýzt do Upperhillu. Bude v pohodě, ale moc dobře to s nim nevypadá. Zavezu tě tam a cestou se u něj stavíme."
"Stavíme?! Já tvýho přizabitýho šéfa nemám potřebu vidět!"
Clara se s místními moc nebavila, většinu dne byla v Upperhillu, takže příliš nevěděla, co si místní o Willovi povídají a s Roddym se o něm moc nebavila. Ale z toho, co se k ní přece doneslo, o Willovi úplně nejlepší mínění neměla, ale aspoň názor neměla vyhrazený tolik, jako většina Shadowstoneských.
"Jo, otočíme se v tý nemocnici, pak ti zastavim před kolejema, ty tam tý holce hodíš ty skripta a jedem domů."
"Hm, ne, že bych byla zrovna happy z toho, že se ke mně chováš, jako by mi těch patnáct pořád bylo, ale asi mi stejně nic jinýho nezbyde, hm?"

☆★☆★☆

Cesta autem ubíhala pomalu. V pozdně letním večeru vypadala silnice mezi dvěma městy s temným mrakem smogu nad celou oblastí ještě ponuřeji, než obvykle. I ve starém služebním voze Shadowstoneské kriminálky panovalo tíživé ticho způsobené napětím mezi oběma sourozenci po jejich hádce na obvyklé téma, které přerušilo až Roddyho "Jsme tady."
Clara stále mírně nakvašeně zabouchla dveře s tichým "Ups," když z nich část odpadla a následovala svého bratra do vstupu na infekční oddělení, což ji mírně zarazilo.

"Počkat, neříkals náhodou, že ho našli rozmlácenýho a zakrvácenýho? Co dělá na infekčnim?"
"Všichni lidi, co s nim na chíře byli na pokoji, chytli teploty a celej den zvraceli. Jemu nic takovýho nebylo, ale stejně ho radši dali na samotku. Chudák, to ty kecy o něm moc nevylepší…"
Bylo dávno po návštěvních hodinách, přes vrátnici se dostali jen díky Roddyho odznaku, ve vzduchu byl cítit typický nemocniční odér a ztemnělé koridory vypadali zpustle a smutně. Sestry na oddělení jim roušky musely roušky na obličeje doslova nacpat, protože Clara se tomu urputně bránila a Roddy nemohl přijít na to, jakou stranou si ji nasadit. Až poté je vpustily do pokoje.

Ten pocit v žaludku, který Claru stihl při vstupu do Willova pokoje při pohledu na onoho mladého muže zoufale připoutaného k nemocničnímu lůžku, ji dlouho nepotkal. Její bratr si k němu rovnou přisedl a začal se s ním bavit, ale ona tam stála, a vlastně ani v ten okamžik nevěděla, že s výrazem strnulým a pusou otevřenou.

"Claro?"
"Co? Kdy? Kde? Jak?" Clara opět seděla na přední sedačce starého policejního Opelu a neměla tušení, co se s ní v posledních 20 minutách dělo.
"Byli sme u Willa… Jedem směrem ke kolejím, vypustim tě tam, dojedu Willovi do Tesca pro ten kartáček, pak tě zase naberu, skočíme do tý nemocnice a jedem domů… Máš to, nebo ti to mám zopakovat… po šestý?"
"Ne, dobrý, asi jsem byla chvíli mimo." Ne asi, ale věděla to jistě. Poslední, na co si vzpomínala bylo, že zahlédla bratrova nadřízeného, a prostě jen nějak cítila, že to nemůže být ten špatný člověk, za kterého ho všichni mají…

Zavrtěla hlavou a pohlédla z okénka. Blbost. Proč by zrovna ona měla přemýšlet o takových věcech, které se žádným způsobem netýkají jí?
Vystoupila s tlustými štosy skript a všechny myšlenky, vozidlo bez kusu karosérie i vlastního bratra nechala za zády.

 


Komentáře

1 terrry terrry | 25. března 2010 v 21:17 | Reagovat

Já jsem zase napjatá, když píšeš něco ty... xD

2 Penguin Penguin | Web | 25. března 2010 v 21:24 | Reagovat
3 Jaine Jaine | 27. března 2010 v 11:33 | Reagovat

*thumbs up* *thumbs up* perfektní :D to vypadnutí z okna bylo božiii... a taky stouchani klackem do neceho neidentifikovatelneho :D takže už asi víte, co tím chtěl básník říci : pokráčko ! :D

4 terrry terrry | 27. března 2010 v 13:20 | Reagovat

[3]: Pracuje se na něm, Jaine. :)

5 anilorak anilorak | Web | 27. března 2010 v 19:22 | Reagovat

šupej další díl xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama