777 - 1. část

21. března 2010 v 20:14 | Terrry (kuroi-sora.blog.cz) a Penguin |  Literární tvorba
les
Spoludílo Terrry a mé :D 777 je zatím jen pracovní název, a ani ještě pořádně nevíme, o čem to bude, nu což, tu je začátek celého příběhu. :D

V místnosti byla tma. Jen tenké paprsky měsíčního světla se stěží prodíraly hustou clonou fascinujících spirál cigaretového kouře. Z rohu místnosti, kde stál masivní dubový stůl, se ozývalo rychlé škrábání plnicího pera a šustění papíru, které jako jediné přerušovalo až tíživé ticho, jímž byl pokoj naplněn.

Ve stříbřitém světle Luny se po bílém papíře rychle míhala stařecká ruka kreslící křehké inkoustové linie. Na levé straně místnosti se cosi pohnulo, ale píšící stařec to ani nepostřehl. Z tiše otevřených dveří vyklouzla vysoká štíhlá postava a namířila na muže zbraň.

--> Celý článek

(obrázek wojtar)


"Ty sis myslel, že nám utečeš? Ani nápad…" uchechtl se příchozí hlubokým hlasem. A natáhl kohoutek pistole.
"Ne, prosím…" chtěl něco říct stařík s dříve kaštanovým plnovousem.
"Drž hubu," ozval se výstřel a muž padl k zemi. Vrah vytáhl z krabičky cigaretu a v krátkém záblesku plamene ze zapalovače bylo možné zahlédnout pár temně zelených očí. Poté se hbitě propletl ke stolu a se spokojeným výrazem vytáhl cosi ze zásuvky.

Domem se rozlehl zvuk zabouchnutých dveří. V pracovně v prvním patře se po parketové podlaze rozlévala kaluž karmínové krve a nitky měsíčního světla laskaly chladnoucí mrtvolu.

☆★☆★☆

Detektiv William Jimson byl ve službě teprve druhým rokem. Jeho tvář díky jeho mládí nehyzdila jediná vráska, v oválném obličeji mu svítily dvě pomněnkově modré oči a do vysokého čela mu padala elegantně střižená ofina krátkých, světle hnědých vlasů. Vlastně to byl velmi přitažlivý mladý muž, ale ve velmi úzkém okruhů lidí, kterých Willa znali, moc oblíbený nebyl a ženy se mu pro jistotu úplně vyhýbaly. Kolovaly o něm totiž nejrůznější zvěsti, a ani jedna z nich mu příliš nelichotila.

S jeho příchodem do města se začaly dít všechny ty divné věci. Jeho přítelkyně záhadně zemřela - kvůli komu asi. Všichni jeho bývalí podřízení, se kterými se nikdy neshodoval, zahynuli při tom výbuchu plynu na stanici, když tam tehdy jako jediný nebyl.

Když o všech těchto pomluvách přemýšlel, na jeho tváři, osvícené slunečním světlem tlumeném smogem průmyslového maloměsta, se mihl nepatrný ironický úsměv. Všechna ta obvinění byla tak absurdní a nepravdivá… A fascinovala ho neuvěřitelná schopnost lidí ze všeho někoho očerňovat. Samozřejmě ho bolestivě mrzela všechna úmrtí, která se v jeho okolí přihodila, a z části mu bylo jasné, proč je lidé přisuzují právě jemu. Také si byl jist, že kdyby odjel někam hodně daleko, mohl by začít nový život, měl by spoustu přátel, rodinu, zaměstnání s lepším peněžním ohodnocením, než jakým měl jakožto maloměstský policejní úředníček, ale on tam, kde byl, zůstat musel. Měl svůj důvod… A dokud by ho nedořešil, odjet by nemohl.

Zamyšleně se díval na mihotající se postavičky za okny jeho ošuntělé kanceláře. Pohublé nohy měl zkřížené na rozvrzaném psacím stole a z velkého tmavě zeleného hrnku poznamenaného zubem času, který měl položený na starém modelu notebooku značky DELL, popíjel silnou a přeslazenou černou kávu.

Ze stavu, kterým pravidělně trávil rána posledních několika měsíců svého života ho vyrušil poručík Roddy Tears, poslední člověk, který Willa uznával jako slušného a dobrého člověka, a zároveň poslední podřízený, který mu sloužil i z úcty, a ne jen kvůli povinnostem vůči nadřízenému. Bylo mu stejně co Willovi, a kamarádi byli už z dob studií, z časů, kdy bylo všechno ještě tak krásné a šťastné…
Teď stál zadýchaný a rozrušený na prahu Willova kamrlíku a přerývaně ze sebe dostával hlášení.
"Wille… Zabili starýho Hemmingse… Asi bychom to měli jet omrknout…"
Mladého detektiva to vytrhlo ze všech myšlenek a ze stereotypu poslední doby. V okamžiku stál u Roddyho v černé kožené bundě, která zvýrazňovala jeho hezké tělo, a tichým ale rozhodným hlasem pronesl jediná tři slova.
"Jedeme. Hned. Rychle."

☆★☆★☆

V tenkých slunečních paprscích pronikajících starými špinavými okenními tabulkami tančila smítka prachu a v těžkém vzduchu provoněném starým dubovým dřevem už byl cítit slabý zápach rozkladu. Will vešel dovnitř. Bylo to stejné jako u předchozích dvou případů. Mrtvola ležela s dírou po kulce uprostřed čela a zbraň, z níž se střílelo, byla úhledně položená na pracovním stole. A přímo ve středu severní stěny namalován symbol lepkavou tmavě rudou barvou ne nepodobnou krvi. Will si povzdechl, překročil ruku staré ženy a postavil se před obrazec, který mu už pár týdnů nedával spát. Povzdechl si. Čím déle se na něj díval, tím míň mu dával nějaký smysl. Znovu vzdychl a obrátil se do místnosti, kde ho čekali minimálně mrtvola a patolog.

☆★☆★☆

"Paní, mám další část," pronesl mladý muž se sklopenou hlavou. Mihotavé světlo mu zářilo ve světlých vlasech, když klečel před ženou zabalenou v černé kápi, a bořil své tmavě zeleno-hnědé oči do země. Nesnášel ji. Nesnášel ponížení, které cítil vždy, když před ni musel přistoupit.

"Výborně, Nathane. Můžeš odejít," ozvala se mu odpověď zastřeným hlasem a z jednoho ze záhybů černé látky se vynořila bělostná kostnatá ruka, která jej téměř neznatelným trhnutím vykázala z místnosti.

Hned jak se za ním zabouchly dveře, pocítil náhlou úlevu. Zabořil ruce do kapes a ležérním krokem se vydal směrem do svého pokoje. Nenáviděl to tu. Všechny stěny se leskly vlhkostí, byla tu tma a on tu byl zavřený od šestnácti let.
Zrovna zahýbal za roh, když do někoho vrazil. "Dávej bacha, blbko!" obořil se na drobné děvče a aniž by slyšel tiché "Promiň mi," pokračoval v cestě… Aniž by tušil jednu slanou slzu, která zazvonila o podlahu.

Černě zahalená žena stále postávala ve spoře osvětlené síni a hleděla směrem, kterým před chvílí odkráčel ten mladík. Byl pro ni opravdu pozoruhodný, a o to více ji bavilo si s ním pohrávat jako s lacinou, ale velmi užitečnou hračkou.
Nenáviděl ji a to místo z hloubi celého svého zchladlého srdce, a přesto se rozhodl přidat se k ní dobrovolně. Bylo mu teprve šestnáct, zrovna když ho navždy opustili matka i otec, navíc její vinou. A přitom byl zde, vraždil pro ni lidi jako nevinné figurky a sbíral pro ni zdánlivě bezcenné artefakty, které pro ni byly hodnotnější než životy jeho a všech těch lidí, které trousila za svými skutky jako drobky chleba. Cítila jeho emoce, ale jeho myšlenky pro ni byla velká neznámá. Neunikalo jí, že z Nathanových očí sršelo překypující pohrdání jí a všemi jejími zájmy, ale nebylo jí jasné, proč mu stojí za to tu být, neměl co ztratit, ale ani nic nezískával. Neviděla do něj, a z části se ho i bála, ale dokud jí sloužil tak, jak sloužil, nemělo cenu nic řešit.

Najednou se obrátila tak prudce, že jí spadla kápě a odhalila její dlouhé husté vlasy zářící havraní černotou. Na obrovské stěně za ní byl v úctyhodné velikosti vyveden zvláštní obrazec, jehož horní část v tu chvíli zalila místnost jasným červeným světlem. Na ženině vybledlé tváři, která zřetelně kontrastovala s jejími vlasy, se zrodil jásavý úšklebek. Stála tam a s jiskrami v kalně šedých očích pozorovala ten zvláštní jev. Po chvíli se začala vítězoslavně smát. Když se po dlouhé době zaplněné chechtavým jásáním trochu uklidnila, výsměšným hlasem pronesla: "Teď to teprve začíná být zábavné!" a síní se znovu rozlehl její smích.

 


Komentáře

1 * * * * * (přísně tajný údaj) * * * * * * * * * (ještě tajnější informace) * * * * * (přísně tajný údaj) * * * * * * * * * (ještě tajnější informace) | 22. března 2010 v 13:28 | Reagovat

Takže zlatíčka moje, du vám to tady ruzcupovat, páč před mými recenzemi by se s úlekem schoval i samotný největší ničitel dětské fantazie - Harry Potter a jeho potrhlá grupa kámošů:

takže..

nechci být předčasně optimistické ale (zatím)u mě dobrý! hlavně si o sobě nezačněte moc myslet a nenechte odumřít ty šedé buňky mozkové, které za vás tuto (skoro) plnohodnotnou práci vykonaly
Ale bacha na kýče, trpaslíky, kluky s dědkama a zwolfy...jasný?! :-)

2 Jaine Jaine | 22. března 2010 v 16:11 | Reagovat

Mno tak teď když to čtu, tak mi to nepřipadá tak moc úchylny... jinak jako pěkný děcka :D

3 Penguin Penguin | Web | 22. března 2010 v 16:28 | Reagovat

[1]: budeme se snažit :D Hlavě ne ty kluky s dědkama... Těch už bylo dost (nejen v Eragonovi :D)

4 * * * * * (přísně tajný údaj) * * * * * * * * * (ještě tajnější informace) * * * * * (přísně tajný údaj) * * * * * * * * * (ještě tajnější informace) | 22. března 2010 v 17:27 | Reagovat

[3]: njn ty tvoje pary parmenu a dalsi blbinky vid? a to ani nepocitam the best of fantasmagory - harry vy-vite-jak-dal ale dobry ;)

nevim proc ale pripomina mi to neco mezi prokletym blazincem a mentalem ale ja sem jen magor me si nevsimejte :-x

5 Penguin Penguin | Web | 22. března 2010 v 17:34 | Reagovat

[4]: kvá kvá! :-D

6 anilorak anilorak | Web | 22. března 2010 v 19:39 | Reagovat

bravoo...jinými slovy..dokonalé :D:D

7 Penguin Penguin | 22. března 2010 v 21:17 | Reagovat

[6]: Arigatou :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama