Vánoční dárek

3. ledna 2010 v 0:44 | Terka-chan |  Literární tvorba
Pozor, toto je prosím pěkně druhá nejdelší povídka, kterou jsem kdy napsala a věnuji ji (opět) Terrry no neechan, jakožto dárek k vánocům. Uznávám, že je to místy poněkud patetický, ale potřebovala jsem to nějak natáhnout, jelikož dohodnutá délka byla 4 stránky ve wordu. Takže...pěkné čtení a opožděně Merry Christmas and Happy new year.

Lhostejnost. To bylo to jediné, co jsem cítila, když mě opustil přítel. Byli jsme spolu už dva roky, a náš vztah se za tu dobu změnil v nudný stereotyp. Rozchod pro mě znamenal spíš požehnání, než důvod ke smutku. Pár dní jsem strávila doma, udělala si čas na věci, které jsem dřív nestíhala a pak jsem se nechala partou přátel vylákat na skleničku. Měl to být skvělý večer, a nejspíš by i byl, nebýt toho, že jsem tam byla jediná bez partnera. Mí přátelé celí večer vrkali jako hrdličky a já seděla na okraji stolu a připadala si jak odkopnutý pes. Očima jsem bloumala po restauraci, kde jsme seděli a usrkávala červeného vína. Právě když jsem si připravovala nějakou záminku, abych se mohla ztratit, zaslechla jsem odněkud výbuch smíchu. Otočila jsem se tím směrem a u baru jsem uviděla skupinku mužů, kteří se něčemu hlasitě smáli. Vzhledem k tomu, že se jako jediní trochu blížili mé věkové kategorii, začala jsem si je jednoho po druhém prohlížet. Většině z nich mohlo být okolo dvaceti, seděli ale mezi nimi a starší. O žádném z nich se nedalo říct, že je ošklivý, někteří si dokonce zasloužili označení kawai. Jako posledního jsem rentgenovala toho, který seděl úplně nalevo a v ruce držel skleničku whisky. Nebyl tak pohledný, jako někteří z jeho společníků, nicméně v jeho obličeji bylo něco, co mě zaujalo. Měl polodlouhé rezavé vlasy, oříškově hnědé oči a jeho rty se stále nepatrné usmívaly a dodávaly mu tím jakoby rozpustilý vzhled. Mohlo mu být tak okolo pětadvaceti třiceti. Najednou mě přešla chuť odejít. Po celý večer jsem ho pozorovala, až si mě nakonec všiml. Díval se na mě trošku zmateně, jakoby uvažoval, jestli by mě neměl znát, a pak se usmál a pozdvihl svoji sklenku k přípitku. Taky jsem se usmála a upila vína. Když se mí přátelé zvedli k odchodu, prohlásila jsem, že se mi ještě nechce domů a jakmile vypadli, dál jsem s ním nepokrytě flirtovala. O to víc mě rozladilo, když se po pár hodinách prostě zvedl, na rozloučenou mi věnoval jeden svůj úsměv a odešel.

Slíbila jsem si, že do té restaurace už ani nepáchnu. Samozřejmě jsem tam druhý den večer byla zase a očima doslova hypnotizovala dveře. Nepřišel. Potkali jsme se až o měsíc později, na místě, kde bych to nikdy nečekala. Na dovolené ve Španělsku, kam jsem odjela s mladší sestrou a jejím přítelem. Právě jsem na pláži prováděla zátěžovou zkoušku svých nových plavek, když mě přímo do hlavy zasáhl míč na volejbal. Nečekala jsem to a s hlasitým "Do prdeléééé" se poroučela k zemi. O chvíli později mi výhled do slunce zakryla souměrná tvář lemovaná rudými vlasy a hnědé oči se na mě dívaly napůl pobavené a napůl starostlivě. "Are you all rihgt?" zeptal se perfektní angličtinou, ale pak se zarazil. "Neviděli jsme se už někde?"plynule přešel do mé mateřštiny. "Nevím, po tý ráně bych asi nepoznala ani vlastní matku." odpověděla jsem a s bolestným syknutím se pokusila posadit. Vzápětí jsem se s hlasitým "Uff!" skácela zpátky do písku.
Moje odpověď ho očividně pobavila. "Až tak?" zasmál se a přiklekl si ke mně. "Ukaž. No, bude to asi pořádná boule." uznal, když si prohlédl poškozené místo. Mým tělem přitom probíhalo příjemné mravenčení. "Moc se omlouvám, trochu jsem se tím volejbalem nechal unést. Koupím ti jako odškodný něco k pití, chceš?" Jak bych nechtěla!

Slunce zapadalo a barvilo mořskou hladinu doruda.(To je kýč!) Seděli jsme u baru na pláži a upíjeli vynikající mojito. Já samozřejmě neodolala a nestydatě jsem si prohlížela jeho pevné, vypracované tělo s bronzovým opálením. Na svoji obranu musím podotknout, že on si počínal naprosto stejně.
Během několika minut jsme si povídali zcela bez zábran a mě připadalo, že ho znám už celé věky. Měli jsme hodně společných zájmů, oba jsme rádi cestovali, lyžovali a byli jsme blázni do Japonska. Ohromilo mě, když řekl, že v Japonsku část roku pobývá, dokonce prý má v Kjótu i vlastní byt. Seděli jsme na pláži skoro do svou do rána. Když jsem se konečně zvedla k odchodu, nabídl se, že mě doprovodí. Nebyla jsem proti, a tak jsme se vydali podél pobřeží k vilce, kterou jsme si se sestrou pronajaly. Když mi zlehka položil ruku kolem ramen, ani mě nenapadlo se bránit. Naopak, jeho doteky mi byly příjemné, chtěla jsem víc. (Já vím, zní to úchylně, ale nemohla jsem si to odpustit *evil smile*) Před brankou do zahrady si mě ještě na okamžik přitáhl k sobě. "Uvidíme se ráno." zašeptal a vtiskl mi letmý polibek na rty.

Štěstí. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, jako v těch měsících, kdy jsem byla s ním. Nevadilo mi, že o něm vlastně skoro nic nevím. Nevadilo mi, že je mu skoro pětatřicet, a že by mi mohl dělat otce. Nevadilo mi, že hodně cestuje a často bývá pryč. V těch chvílích, kdy jsme byli spolu mi to dokonale vynahradil. Mělo mi dojít, že je to všechno příliš krásné, než aby to mohlo vydržet. Ale byla jsem zamilovaná, zaslepená láskou a nechtěla vidět, co se zdálo být tak jasné.

Zklamání. Zklamal mě, protože mi lhal. Jednou odpoledne jsem si dodělávala nějaké věci do školy a k němu do pracovny jsem si šla jen pro izolepu. Když jsem ji vytahovala z šuplíku, nedopatřením jsem smetla složku, která ležela na jeho psacím stole. Papíry se rozlétly po podlaze. Shýbla jsem se, abych je posbírala. Pohled mi padl na jednu z těch stránek. Byla na ní fotografie nějakého muže, kterého jsem neznala a u toho jeho adresa, datum narození a další podrobné údaje. Přes fotku bylo veliké červené razítko " SUBJEKT ODSTRANĚN ". Listovala jsem složkou; všechny stránky byly stejné, jen někde chybělo červené razítko. Zmocnila se mě strašlivá předtucha…
Když jsem na něj večer uhodila a požadovala vysvětlení, ani nezapíral. Najednou se mi zhroutil celý svět. Klesla jsem na pohovku a nechtěla slyšet nic o nájemných vraždách, lukrativních nabídkách a velkých odměnách. Chtěla jsem se jenom probudit z toho strašného snu. Když skončil se svým monologem, beze slova jsem se zvedla a zamířila do pokoje, který mi sloužil jako pracovna a občas i jako ložnice, i když většinou jsem spávala s ním. Popadla jsem první tašku, který mi přišla pod ruku, naházela do ní pár nejnutnějších věcí a vyřítila se pryč. Předtím, než jsem za sebou přibouchla dveře, nedokázala jsem si odpustit ještě poslední pohled. Seděl v křesle, tupě zíral do ohně v krbu a bezmyšlenkovitě si pohrával se skleničkou whisky. Měla jsem dost co dělat, abych se ubránila touze nikam neodcházet a zůstat tu s ním.

Vztek mě sžíral jako by mi někdo do krku nalil kyselinu. Nenáviděla jsem ho za to, že mě obelhal, ale přesto jsem na něj nedokázala zapomenout. Ty měsíce bez něj splývaly v jednolitý příšerný sen. Byla jsem sama, bez přátel, bez rodiny, která se nedokázala vyrovnat s velkým věkovým rozdílem mezi námi, a teď i bez lásky. Každou noc v pronajaté garsonce jsem smáčela polštář slzami a ve dne jsem proklínala Boha za to, že se tohle všechno stalo zrovna mě. Čím dál častěji jsem si pohrávala s myšlenkou to prostě ukončit, tohle trápení, život, který stejně za nic nestojí. A jedné noci jsem tu představu uskutečnila.

Smůla se mi lepila na paty, nemohla jsem se už ani svobodně zabít. Nevím, čím byla způsobená moje abnormální odolnost vůči práškům, ale výsledek byl ten, že dávka, která mě měla zabít, mi jenom pořádně podráždila žaludek. Nepodařená sebevražda ale měla jeden pozitivní důsledek: začala jsem přemýšlet, jestli to nebylo způsobeno nějakou vyšší mocí, která si přeje, abych žila dál. Od tohoto uvědomění byl už jen krůček komu, abych pochopila, že nemá cenu snažit se zapomenout. (Bože, to je psycho jak někde v tibetským klášteře.)

Nevěřícný výraz, který se objevil na jeho tváři poté, co otevřel dveře a spatřil mě stát venku v dešti, promočenou skrz na skrz, se rychle změnil ve výraz nevýslovné radosti. Pevně mě sevřel v náručí a zdálo se, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. To jsem mu rozhodně neměla za zlé. Usadili jsme se v kuchyni a hodnou chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Během té doby se několikrát nadechl, jako by chtěl něco říct, ale odhodlal se k tomu až o hodně později. "Asi by bylo dobře, kdyby sis uvědomila, že život se mnou znamená život na útěku. Odměna na mou hlavu je vypsaná snad v každém státě na tomhle kontinentě a nejspíš i leckde jinde." bylo vidět, že se do těch slov musí nutit, jak se přemáhá, protože cítí povinnost mě připravit na něco, co jsem už dávno věděla. "Takový život s tebou je mnohem lepší, než sebelepší život bez tebe." zašeptala jsem a vášnivě ho políbila.

Svatbu jsme měli o rok později na Maledivách. Když mě požádal o ruku, málem o se mnou seklo. (Se mnou taky, když jsem to psala. Začíná se z toho stávat mexická telenovela.) Od toho okamžiku už mi ke štěstí nechybělo ani to nejmenší, byla jsem dokonale šťastná. Už jsem ani nemyslela na to, že můj manžel je vrah. Byla to součást mého života, jeho druhá identita, která existovala jen za zdmi našeho domu. Nikdy jsme o tom nemluvili. Já mezitím dokončila školu a začala se živit psaním. Mohla jsem cestovat kamkoliv, peníze nebyly problémem a policie neměla ani tušení, jak blízko mám k jednomu z nejhledanějších zločinců na světě. Po čase jsem obnovila i vztahy s rodiči a sestrou a znovu si získávala přátele.

Moje zoufalství, když ho zatkli, bylo bezmezné. V hloubi duše jsem tušila, že k tomu jednou může dojít, ale vždycky jsem doufala, že je to jen paranoidní obava. Jeho advokát dokázal sice soud přesvědčit, že já jsem o skutečné identitě svého manžela neměla ani ponětí, ale důkazy proti němu byly jasné. Dostal doživotí a od té doby jsem ho neviděla. Nejhorší bylo, že jsem nesměla dát najevo slabost. Nejen kvůli jeho někdejším komplicům, kteří čekali jen na to, až jednou jedinkrát klopýtnu, aby se mohli zmocnit jeho majetku, ale i kvůli Aijimu, našemu ročnímu synovi, který byl naprosto přesnou kopií svého otce. Každý pohled na něj mě bolel, protože mi tolik připomínal lásku, kterou jsem už podruhé ztratila, tentokrát nenávratně. Nemohla jsem to vydržet. Sbalila jsem kufry, prodala dům v Montaně a odstěhovala se do Skotska. Zdejší deštivé počasí naprosto vyhovovalo mé náladě, a hlavně mě tu nikdo neznal. Moje romány se dobře prodávaly, možná právě díky tomu, že jsem se inspirovala vlastním osudem, který mohl někomu s trochou nadsázky připadat dosti tragikomický. Měla všechno, potom o vše přišla, aby to znovu získala zpátky a vzápětí zase ztratila. Velmi legrační. Jediný, kdo se nesmál, jsem byla já. Už jsem skoro zapomněla, jak vlastně smích vypadá, neměla jsem k němu ostatně žádný důvod.

A léta plynula. Říká se, že čas vyléčí všechny rány. Pokud ano, tak na mě nejspíš při tom léčení zapomněl. Uplynul rok, dva, tři, a moje bolest byla pořád stejně palčivá jako dřív. Každé ráno, když jsem se probouzela v bláhové naději, že ho uvidím ležet vedle mě a pohled mi padl jen na prázdný polštář, bylo jako sůl sypaná do rány. Každý večer, kdy jsem usínala sama, s vědomím, že tu není nikdo, ke komu bych si mohla přijít pro konejšivé objetí, se mi vpaloval do mysli jako cejch. Během těch bezesných nocí jsem se často zaobírala otázkou, jak se mohl někdo jako on živit zabíjením. Zřejmě za to mohlo jeho druhé já, které se nikdy neusmívalo, bylo chladné, bezcitné a vypočítavé. Které si šlo tvrdě za svým, ochotné kráčet přes mrtvoly, a to doslova. Jeho já, které způsobilo, že na tom teď byl hůř, než kdyby zemřel. Za ty roky jsem od něho nedostala jedinou zprávu.Drželi ho v dokonalé izolaci, žádné návštěvy, žádná komunikace s okolním světem.Jako by byl mrtvý.
Aiji rostl. Bylo mu už pět let a byl čím dál víc podobný otci. Stejné rezavé vlasy, stejné oči a rozpustilý úsměv. Podědil i jeho povahu. Mohla jsem jen doufat, že závislost na adrenalinu, kterou do jisté míry trpěl jeho otec, jej nepovede stejnou cestou. Cestou krve a vražd.
Když se mě Aiji poprvé zeptal na tátu, nevěděla jsem,co mu říct. Jak vysvětlit malému dítěti, že jeho otec s námi není, protože se nechal zlákat bohatstvím a rizikem, které s sebou jeho "povolání" přinášelo. Postupem času jsem se ale přesvědčila, že můj syn je velmi inteligentní a rychle pochopil, že tatínek tu není ne proto, že by nechtěl, ale proto, že nemůže.

Na Štědrý den večer jsem se vrátila z města, po večeři jako obvykle uložila Aijiho a pak se uchýlila do obývacího pokoje s láhví irské whisky. Poslední dobou se z ní stávala moje nejvěrnější společnice, která se mnou trávila každý večer. Nalila jsem si dvojitou dávku, trochu upila a opřela se v pohodlném křesle. Zvenčí sem doléhalo burácení větru narážejícího do okenních tabulek.. Jediné, co nebylo slyšet byla hustá mlha, která dusila celý kraj a přikryla jej bílým huňatým pláštěm. Usrkávala jsem jantarovou tekutinu a zírala do zdi. Vánoční stromeček jsme neměli, Vánoce jsme s Aijim nikdy neslavili. Byl to prostě den jako každý jiný, šedivý, zoufalý, plný žalu. Přesto jsem ale cítila lehké zklamání, když jsem zjistila, že nepadá sníh. V Montaně byly Vánoce vždycky bílé, tady skoro nikdy, většinou pršelo.
Dopila jsem whisky a cítila, jak si mi klíží oči. Odložila jsem skleničku na stolek, připravená na další noc utopenou ve zlatavé tekutině, díky níž jsem dokázala na čas zapomenout na tu bolest. Co na tom, že rána potom bývala ještě tisíckrát horší? Bylo to jako droga, věděla jsem, že mě to ničí, a přesto jsem to stále vyhledávala. Stejně jako jsem se stále utápěla ve vzpomínkách, navzdory vědomí, že minulost nezměním. "Proč jsi mi sakra tohle udělal?" zeptala jsem se Krista na železném kříži, který tu zůstal po předchozích majitelích a já ho nějak opomněla sundat ze zdi. "Čím jsem se provinila, že mě tak nenávidíš?" Mému alkoholem zastřenému mozku se zdálo, že se mi světec na kříži škodolibě vysmívá. Pocítila jsem neodbytnou chuť strhnout ho ze zdi a odhodit, nebyla jsem ale schopná vstát. Odvrátila jsem hlavu a zlomeně se rozvzlykala. O chvíli později se mě zmocnil milosrdný spánek.

Tušení, které mě probudilo, jsem si nedokázala vysvětlit. Něco mě ale přinutilo vstát a vyhlédnout z okna. Venku byla ještě tma a stále nesněžilo. Bylo půl druhé ráno. Zívla jsem a šla se do kuchyně napít. Jak jsem se přitom mohla dostat ke vstupním dveřím, to netuším, připadalo mi ale, jako by mě nějaký hlas nabádal, abych je otevřela. Poslechla jsem ho a rozrazila dveře dokořán. Do tváře mě okamžitě udeřil poryv ledového vichru. Měla jsem na době jen džíny a tričko, takže jsem se okamžitě roztřásla zimou a zírala do tmy. Nebylo vidět ani na krok, ale po chvíli jsem se rozkoukala a spatřila temnou postavu, která kráčela nocí přímo k mým dveřím. Kousek od mě se zastavila a nehýbala se. Z toho co jsem mohla vidět, to byl nějaký muž. Na sobě měl dlouhý černý kabát a černý klobouk, takže mu nebylo vidět do obličeje. Srdce se mi sevřelo, byl to takový divný pocit. Najednou jsem věděla, jak se asi cítí odsouzenec těsně před tím, než mu kolem krku přehodí oprátku.
"Hledáte někoho?" zavolala jsem na toho muže. Chvíli trvalo, než odpověděl. "Přijde na to," řekl, "jestli mě ten, koho hledám ještě chce znát." Zarazila jsem se.Ten hlas mi byl povědomý, určitě ho znám, jenže odkud?
"Kdo jste?" Musela jsem se zeptat. Nedokázala jsem si vzpomenout, komu ten hlas, který mi snad kdysi býval důvěrně známý, patří. Muž sebou škubl, jako bych ho udeřila. "Ty nevíš?" zeptal se tiše a já cítila, jak se mi to slovo zarylo hluboko do srdce. Věděla jsem, nebo spíš v hloubi duše tušila, ale bylo to absurdní… "Já…," zajíkla jsem se, "já mám pocit, že tě znám, nebo alespoň jsem tě kdysi znávala. Je to už tak dávno."
Zvedl hlavu a podíval se na mě. V tu chvíli jsem pochopila, odkud ho znám, a musela jsem se štípnout do ruky, abych se probudila. "To není možné." zašeptala jsem a popošla rychle o tři kroky k němu, abych se dotkla jeho tváře. Byla pohublá, rozrytá vráskami a zachmuřená, nesoucí známky požitého utrpení ale nebylo pochyb. Byl to on.
"Jak…jak jsi nás našel?" hlas se mi třásl, když mi ta sova sklouzla ze rtů. "Instinkt." odpověděl a lehce se posmál. Chtěla jsem ještě něco říct, ale zlomil se mi hlas. On nic neřekl, místo toho mě pevně objal. Schoulila jsem se v jeho náručí a rozplakala se jako malé děcko. Zvedl mě do náruče a odnesl dovnitř. Na chvíli jsem zvedla hlavu z jeho ramene a přes clonu slz jsem uviděla, jak se z nebe snáší první sněhová vločka.
 


Komentáře

1 Jaine Jaine | 3. ledna 2010 v 11:23 | Reagovat

WAAA T.T to my nesmis delat tohle.... ale je to nadhera :D nejvic sem se natlemila u tech tvejch poznamek - mexicka telenovela :D:D:D chvalim :D

2 Terka-chan (hrdý autor :-D) Terka-chan (hrdý autor :-D) | 3. ledna 2010 v 23:08 | Reagovat

Ty poznámky byl jedinej způsob, jak to přečkat ve zdraví. A mexickou telenovelu mi to vážně chvílema připomínalo. :-D Jinak za chválu děkuji.

3 terrry terrry | 4. ledna 2010 v 18:13 | Reagovat

nahodou domluvená dýlka byla dvě stranky...na tom si stojim...:P.......jo a přesně jainie jinak bych to neřekla XD

4 terrry terrry | 4. ledna 2010 v 18:14 | Reagovat

aaaaaa ja mam na obrazku gifík a on se nehejbeeeeeeee *shout*

5 Terka-chan Terka-chan | 7. ledna 2010 v 14:52 | Reagovat

[3]: 4 stránky, dám na to krk...:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama