Pohádka na dobrou noc

2. ledna 2010 v 20:32 | Terka-chan |  Literární tvorba
Za tuhle kacířskou story se bezmezně stydím, poněvadž tak trochu patřím k fanynkám Kakashiho-senseie, a jen těžko se vyrovnávám s tím, co jsem mu udělala. Gomen, sensei, já nechtěla. (No dobře, chtěla, ale nikomu to neříkejte)

Všude venku byla tma a v malém domku na okraji listové vesnice se už svítilo. V obývacím pokoji v měkkém čalouněném křesle seděl postarší muž a právě dočítal dvaadvacátý díl Icha Icha Paradise. Jirayia se opravdu činil. Navíc to zařídil tak, aby posledních deset dílů vyšlo až po jeho smrti. Tím se postaral o to, že se na něj ještě dlouho nezapomnělo. Protože už se nemusel bát reakce veřejnosti, byly poslední díly jeho románu ještě o 100% zvrhlejší než ty předešlé. A šly na dračku. Na jejich dotisky se stály mnohahodinové fronty a došlo dokonce i k několika zraněním, když se nedočkaví zákazníci rvali o poslední kousky. Hatake Kakashi měl to štěstí, že patřil k Jirayovým blízkým přátelům, takže na něj velký spisovatel pamatoval ve své závěti a odkázal mu jeden výtisk od každého dílu. Za ta léta, co je vlastnil, je všechny uměl nazpaměť. I pozpátku.
Spokojeně zavřel knihu a posunul si na nose tlusté brýle. Bohužel, i Sharingan začal projevovat jisté známky opotřebení, takže bez brýlí s jedenácti dioptriemi už nepřečetl ani slovo. Tak rychle, jak mu to jeho revmatické klouby dovolily se zvedl z křesla a odbelhal se do kuchyně, aby si dopřál svoji pravidelnou večerní dávku saké. Zhluboka se napil a vychutnával si sladký nápoj. Vtom ucítil, jak se země pod jeho nohama začíná otřásat. S neblahou předtuchou vyhlédl z okna a vzápětí na svůj věk nadpřirozeně rychle zaplul pod stůl. O vteřinu později se rozletěly dveře a domem se rozlehl ženský hlas: "Tatíííííííí! Jsi tu?" Neodpověděl a jenom v duchu vysílal motlitby ke všem svatým, včetně Tsunade-sama. Marně.
"Co prosím tě děláš pod stolem?" Rozpačitě vykoukl a pocitem zločince přistiženého při činu a pohlédl na svou dceru, která stála ve dveřích a zírala na něj, jako by vážně pochybovala o jeho duševním zdraví. "Já…no…ehm…hledám brýle. Neviděla jsi je někde?" vykoktal rozpačitě. "Máš je na nose." opáčila udiveně a kroutila hlavou, až jí několik pramenů křiklavě zelených vlasů spadlo do čela. "Cože? No jo, opravdu. Jak se tam jen dostaly…" předstíral obrovské překvapení. "A proč jsi vlastně přišla?" Předem se děsil odpovědi.
"No, chystám se na jeden firemní večírek, tak jsem tě přišla poprosit, jestli bys přes noc nepohlídal kluky. Už jsme je nahoře uložila, jenom jim přečti pohádku na dobrou noc. Nebudou s nimi žádné problémy, slibuju. Jsou to andílci, doopravdy…" Než se vzpamatoval a stačil dát hlasitě najevo svůj nesouhlas, políbila ho na čelo a zašvitořila: "Tak je pohlídáš? Úžasné, věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Mockrát děkuju." Dveře se zabouchly a Vodník, jak v duchu svoji dceru nazýval, byl pryč.

Zavřel oči, aby se uklidnil a zbavil neodbytné touhy do něčeho praštit. Po několika desítkách minut, když se (podle jeho názoru) alespoň trochu uklidnil, vyšel schody do patra. Za uši jej okamžitě zatahal hlasitý jekot, který vycházel z pokoje pro návštěvy. "Andílkům" se podle všeho nechtělo spát. O vteřinu později ucítil navíc i odporný zápach. Jako by se něco pálilo. "Grázlové!" zařval rozzuřeně a jako tajfun vpadl (no, spíš se přibelhal) do pokoje dvojčat. Přesně jak se obávat, ti dva devítiletí prevíti právě pálili jeho památeční vydání prvního dílu Icha Icha. Silou vůle se přinutil zůstat klidný. "Do postele. A hned. Nebo snad nechcete slyšet jeden moc zajímavý příběh?" To dva na chvíli znejistěli. "A o čem bude?" zeptal se jeden, buď Kira, nebo Aiji, nikdy je od sebe nedokázal rozeznat. Nezaváhal ani chvilku. "O tom, jak devítiocasý démon Kyuubi bojoval proti Ichibi, démonovi s jedním ocasem. Tenkrát při tom tekla spousta krve…" naoko zasněně zavzpomínal. To stačilo, oba kluci zajeli pod peřinu rychleji než Sakura, které pohrozili, že ji přebarví na černo.
Klidně si ještě došel do své ložnice pro dýmku a pak se usadil na židli vedle postelí svých "milovaných vnoučků". Ti jej pozorovali s napětím a očividně se nemohli dočkat, až začne vyprávět ten slibovaný krvák. S úsměvem se naklonil a předstíral, že jim chce urovnat přikrývky.
"Raikiri!" vykřikl vzápětí. Pokojem otřásla obrovská detonace. Když se rozplynul kouř, oba chlapečci leželi bezvládně v postelích a snad poprvé v životě vypadali opravdu mírumilovně. Spokojeně se ušklíbl a vstal. Zhasl světlo a ve dveřích se naposled otočil.
"Já vám dám krvák, parchanti usoplení." zasmál se pomstychtivě a zamířil do kuchyně pro další dávku saké.
 


Komentáře

1 Jaine Jaine | 3. ledna 2010 v 10:44 | Reagovat

*breci a roztresene si rve vlasy z hlavy, pak se uklidni a vedle ni je na zemi slusna kupka* sice si ete rozmyslim, jestli te killnu za to ze delas z Kakashiho dedecka, ale naprosto super povidka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama