Nenávidím-miluji?

2. ledna 2010 v 20:21 | Terka-chan |  Literární tvorba
Tak tentokrát trocha depresivní romantiky. Tahle povídka je věnována Terrry no neechan, která mě tak nějak přivedla k psaní vlastní FF. Abyste rozuměli, Terrry je naprosto beznadějně zamilovaná do Gaary (postava z Naruta), takže mě neustále nutí psát povídky o něm. Jo, jestli se vám zdá, že poslední odstavec tam nějak nesedí, tak vězte, že původně tam vůbec neměl být. Terrry mě k tomu ale přinutila, takže pokud máte rádi patetický happyendy, tak si to přečtěte až do konce, ale původní verze byla bez posledního odstavce. (Toho co začíná Tiché kroky.)

***
Modravé svítání pomalu přebírá vládu nad světem a já kráčím po břeku černého jezera a hledím střídavě na nebe a do vln. Vítr mi čechrá vlasy a přináší svěží vůni jara. Vypadá to, že bude nádherný den. Alespoň pro ostatní. Pro mě jsou ale všechny dny jako velká noční můra. Začalo to před pár měsíci…

Měsíc byl v úplňku a zaléval střechy domů v písečné matným stříbřitým světlem. Zlehka jsem našlapovala po střechách a přemýšlela nad tím, jak je skvělé být po tolika letech zase doma. Když mi zemřeli rodiče, musela jsem odejít, abych zapomněla na bolest a zbavila se nenávisti a touhy po pomstě.Touhy zabít dítě, které zavinilo smrt mých rodičů. Písečného Gaaru. Teď jsem byla zase zpátky a věřila jsem, že už bude všechno v pořádku.
Z myšlenek mě vytrhl úzkostný výkřik, který se rozlehl tmou. Dala jsem se do běhu. Brzy jsem zjistila, kdo to křičel. Málem se mi zastavilo srdce. Na rovné střeše Akademie stál štíhlý mladík s rezavými vlasy a s výrazem plný zvrácené radosti. Nad ním se vznášela jakási koule z písku. Mladík zdvihl ruku a sykavě pronesl: "Sabaku sousou!" Osoba uvězněná v písečném vězení naposled vykřikla, než umlkla navždycky. Podvědomě jsem vytáhla kunai a hodila ho s jasným cílem: zabít toho hajzla. Jenže mnohem dřív, než ho moje zbraň stačila zranit, zformoval se mu kolem těla jakýsi písečný štít a můj útok hravě odrazil. Pomalu se otočil a já uviděla v jeho očích planoucí nenávist. Ten mladík žil jen proto, aby zabíjel, to mi bylo jasné. Zavřela jsem oči a čekala, kdy zaútočí i na mě.On se ale jenom tiše zasmál. "Máš štěstí," zasyčel, "že jsem si dnes už potvrdil svou existenci." Pak zmizel. Stála jsem na střeše a nechápala, co tím myslel.

Ten tajemný vrah mi nedal spát, a tak jsem se přirozeně začala vyptávat. Brzy jsem zjistila všechno o jeho pohnutém osudu. A moji nenávist k němu vystřídala lítost. Nyní už jsem chápala, co myslel tím potvrzováním své existence. Začala jsem se k němu přidávat na jeho nočních toulkách. Nikdy mě neodhalil, i když o mě možná věděl, nevím. Stal se pro mě vším. Byl v mé mysli, v mých představách i v mých snech. A byl tam neustále. Každé pomyšlení na něj bolelo o to víc, že jsem věděla, že ho nemůžu mít. A to jsem ještě nevěděla to nejhorší.

"Gaara? Ten Gaara? Sabaku no Gaara?" vyhrkla jsem a nevěřícně zírala na Maiu, svoji jedinou přítelkyni. "No jistě, kdo sis myslela, že to je?" opáčila nechápavě. Já ji ale neslyšela. Vyběhla jsem ven a utíkala jak nejrychleji jsem mohla, co nejdál odtud. Až na břehu jezera mi došel dech a já se zastavila. Prudce jsem oddechovala a myšlenky mi v hlavě letěly jako splašené. Ne…to nemůže být pravda. Přece jsem se nezamilovala do toho, kdo zabil mé rodiče, to se nemohlo stát. Ach, jak já ho nenávidím. Za to, že je zabil, za to že mi vůbec kdy zkřížil cestu, za to že je takový, jaký je, za to všechno ho nenávidím. NENÁVIDÍM!!! Ale zároveň ho miluji.

Tiché kroky. Písek, skřípající pod nohama někoho, kdo se plíží za mými zády. Prudce jsem se otočila a pohlédla do očí člověka, se kterým jsem nikdy nemluvila, a přesto jsem měla pocit, že ho dokonale znám. Byly to tytéž oči, ale dívaly se jinak. Zběsilá touha po krvi a nenávist k celému světu ležela někde u dna a na hladinu vyplul smutek, zmatenost a nejistota. "Co chceš?" vypravila jsem ze sebe nejistě. Neodpověděl, jen se na mě díval. Pak přistoupil o pár kroků blíž a jeho modrozelené oči rámované tmavými kruhy z nevyspání se vpily do těch mých. "Vím, kdo jsi." řekl a pak mě popadl za ruku, vyhrnul mi rukáv a odhalil tak čerstvé jizvy na mých předloktích. "Proč?" zeptal se a v jeho hlase znělo tolik smutku, že jsem se málem rozplakala. "Proto. Pomáhá to, když jsi smutný. Když cítíš beznaděj. To nemůžeš pochopit." po tvářích mi začaly stékat slzy. "Myslíš?" pousmál se chmurně a ukázal mi svoje ruce. Na rozdíl ode mě se ani neobtěžoval smýt si z rukou zaschlou krev. Nevěřícně jsem se na něj podívala. "To kvůli tobě. Protože mě bolel tvůj smutek." šeptl rozpačitě a sklopil oči, jako by nevěděl, zda to s tou upřímností nepřehání. Vzdychla jsem si. Věděla jsem, že zrazuji svou rodinu, ale nemohla jsem jinak. Pevně jsem ho objala. "Měla bych tě nenávidět, ale nedokážu to. Musím tě milovat." vzdychla jsem a pak jsme společně odhodili dvě čerstvé žiletky do modravých vod jezera. (Jashine, to je ale patos, hlavně ta poslední věta)
 


Komentáře

1 Jaine Jaine | 3. ledna 2010 v 10:47 | Reagovat

WOW :D naprosto me to citove vtahlo , ale pak ta posledni veta, no ... poprskala sem si monitor :D, ale pekny :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama