Naděje

2. ledna 2010 v 22:45 | Terka-chan |  Literární tvorba
Tak jsem vyhrabala další dílo ze svého soukromého archívu. Je sice starší, nicméně bych řekla, že patří k těm povedenějším. Teda aspoň ji mám uloženou ve složce "Povídky" a ne "Nepoužitelné". Jinak je to depresivní, ale to už by vás nemělo překvapovat, teda pokud to někdo čtete.


Stála sama v rohu zarostlé zahrady, o niž se očividně už několik let nikdo nestaral. Dřevěný altán byl napůl zhroucený, všude kolem bujně vyrůstala tráva, trnité keře a u zdi v severní časti zahrady živořily dvě plané jabloně s pokroucenými kmínky. Stála, přes ramena přehozený tenký tmavě rudý šál, který ji stejně nedokázal ochránit před řezavým větrem,prohánějícím se zahradou. Kvílení meluzíny znělo jako nářek nějaké nadpřirozené bytosti a ještě umocňovalo ponurý dojem, jímž zanedbaná zahrada působila. Dívka stojící mezi troskami altánu ale viděla tenhle malý kousek země úplně jinýma očima…
***
…nově natřený altán zářil jasnou zelení a dokonale zapadal mezi upravené záhony květin; bílých lilií, žlutých tulipánů a hlavně jejích nejoblíbenějších rudých růží. Jednu takovou růži svírala v prstech hleděla na něj s prosbou vepsanou v očích. "Neodcházej." zašeptala, ale srdce jí říkalo, že to k ničemu nebude. Pohladil ji po tváři a něžně uchopil její ruce do svých, nedbaje, že se přitom do krve škrábl o trny rudé růže. "Musím odejít a ty to víš. Ale vrátím se, slibuji. Jednou tu spolu zase budeme takhle stát a potom ode mě nedostaneš jednu růži, ale celou kytici. Vrátím se a budeme zase šťastní."
***
…a budeme zase šťastní. Přesně tak to tehdy řekl. Slíbil,že na ni počká za dva roky právě na tomto místě. Ona přišla. Čekala na něj,ale on se neobjevil. A neobjevil se ani další rok,ani ten příští. Deset let na něj vzpomínala a toužila po jeho návratu. Marně. Stála v zahradě a věděla,že se nedočká. Jediné,co si odtud odnese, bude potrhané oblečení,hluboké škrábance a ještě hlubší zoufalství. Pomalu se sesunula k zemi a opřela se o trám,který kdysi podpíral střechu altánu. Začaly se jí klížit oči…
***
…nacházela se v hustém lese a zmateně se rozhlížela kolem. Zdálo se jí,že mezi stromy zahlédla světlo. Vydala se tím směrem a po chvíli se ocitla na rozlehlé mýtině porostlé svěží zelenou trávou.Na konci mýtiny se zvedalo velké skalisko,z jehož vrcholu stékala voda a dopadala do malého průzračného jezírka. Mýtina byla zaplavená slunečním světlem,když ale zvedla hlavu,uvědomila si,že se nad ní klene pouze nekonečná modrá obloha bez slunce a bez mraků. Na druhý pohled jí došlo,že jasné světlo vychází z jezírka. Zvědavě k němu přistoupila a pohlédla do něj. Hladina byla klidná a lesklá jako zrcadlo. Pojednou se ale na vodě objevily vlnky,nejprve jen malé,ale postupně se zvětšovaly. Pak se ze dna jezírka vzedmul obrovský sloup vířícího světla a celá mýtina se jím rozzářila ještě jasněji než předtím. A z toho sloupu zářícího oslňujícím jasem k ní promluvil hlas." Což už jsi ztratila veškerou víru? Víra je tvou nejlepší zbraní a když víra nepřetrvá,pořád zbývá naděje. Té se nikdy nesmíš vzdát,pamatuj na to!"

***
Prudce se posadila a protřela si oči. Hlavu měla plnou onoho podivného snu. Jakže to říkal ten hlas? Naděje se nikdy nesmíš vzdát. Teprve teď si uvědomila,že byla chyba si zoufat. Slíbil jí,že se jednoho dne vrátí a svůj slib jistě dodrží. A ona svůj také. Počká na něj.
Postavila se na nohy a pomalu vykročila po zaplevelené cestičce mezi zpustlými záhony. Stmívalo se a na kraj se s nocí snášela také mlha. Usedla na stařičkou lavičku v rozbořeném altánu a pozorovala,jak se obrysy trnitých křovisek stávají čím dál nejasnějšími a poté se utápí ve tmě a mlze. Najednou jako by přestala slyšet. Nevnímala nic než pohled naskýtající se jejím očím. Úplně přeslechla tichý zvuk,který ze všeho nejvíc připomínal zaskřípění staré brány. Až zapraskání suché větvičky pod tíhou něčího kroku ji probralo z podivného transu. Trochu překvapeně vzhlédla a v tu chvíli se jí málem zastavilo srdce. Stál přímo před ní,viděla ho navzdory husté mlze naprosto jasně. Stál tam a díval se na ni. Chvíli nebyla schopná se hnout,ale jakmile se vzpamatovala,její pohyby byly rychlejší než blesk. Prudce vyskočila,vrhla se k němu a v příští vteřině ji pevně objal svými silnými pažemi. Zabořila mu tvář do náručí a vybavila se jí vzdálená a přece tak blízká slova: Naděje se nikdy nesmíš vzdát.
 


Komentáře

1 Jaine Jaine | 3. ledna 2010 v 10:59 | Reagovat

...to se mam furt opakovat? SUPPEERRR

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama