Just one look

2. ledna 2010 v 20:35 | Terka-chan |  Literární tvorba
Tohle je takový...nevim, jak to popsat, asi nemastný neslaný. Měla jsem blbou náladu, jistá nejmenovaná osoba neustále prudila, ať něco píšu, a tohle je výsledek. Inspirovala mě písnička The Truth Beneath The Rose od Within Temptation.

Give me strength to face the truth, the doubt within my soul
No longer I can justify the bloodshed in his name
Is it a sin to seek the truth, the truth beneath the rose?
Pray with me so I will find the gate to Heaven's door…

Sedím na rozmoklé zemi a z očí mi tečou slzy. Jeden jiskřivý démant za druhým stéká po mých tvářích a zanechává ve špíně, která je pokrývá vlhkou stopu. Vedle mě na zemi leží katana, její zubaté, ztupené ostří je matné, bez lesku. Zamyšleně přejíždím palcem po ohmataném koženém jílci. Byl to dobrý meč. Jeden z nejlepších, jaký jsem kdy měl. Vydržel se mnou všechny ty roky krveprolévání, roky, kdy jsem se stal nemyslícím strojem na zabíjení. Roky, kdy se při vyslovení mého jména nepřátelé třásli a prchali, sotva uviděli moji černou zbroj a zaslechli dusot kopyt mého vraníka. Věděl jsem, že pro většinu z nich jsem tou nejhorší noční můrou, a dělalo mi to náramně dobře. Zvrácená radost bylo to jediné, pro co v mém srdci zbylo místo, soucit, láska, smutek a lítost byly vytlačeny někam daleko, choulily se v koutě mojí černočerné duše bez šance, že je ještě někdy ucítím.
Kdyby se mě někdy někdo zeptal, kolik lidí jsem zabil, musel bych odpovědět, že nevím. Všechny ty tváře splývaly v rozmazané šmouhy, jeden obličej jako druhý, všechny plné hrůzy, strachu ze smrti a s prosbou o milost na rtech. Jen sem tam se objevila vyrovnaná tvář, očekávající smrt se stoickým klidem filozofa. Tyhle tváře v mé paměti zůstávaly o něco déle, ale i ony se postupem času vytrácely. A já se s rukama pošpiněnýma krví doslova prosekával životem, jako by to byl zen nejhustší prales.

A pak nadešel ten den. Byla to bitva jako každá jiná. Bolest, strach a křik. Krev, pot a slzy. Ne nadarmo se říká, že válka je nejstrašnější řemeslo na světě. Ale člověk si za čas zvykne. Do cesty se mi postavil bojovník v dlouhým zakřiveným mečem. Na rozdíl od branců, kteří lépe než mečem vládli kosou a cepem, tenhle muž v prosté kožené zbroji bojovat uměl. Dalo mi zabrat,než jsem prolomil jeho obranu a vrazil mu meč do srdce do poloviny čepele. Tiše zachroptěl a padl na kolena. Kožená přilba mu spadla z hlavy a já uviděl krásnou tvář, zohyzděnou bolestným šklebem a záplavu dlouhých,ohnivě rudých vlasů. Nebyl to voják, ale mladá žena, možná spíš dívka. Nebylo jí víc než sedmnáct. Dívala se na mě a v očích se jí zračila zášť. Poznal jsem ji okamžitě. Byla to Deana, tvá mladší sestra. Se šíleným výkřikem jsem se rozmáchl a jedinou ranou jí setnul hlavu, abych se nemusel dívat do těch očí plných výčitek.

Ty a tvá sestra jste si byly tolik podobné. Skoro jako dvojčata, přestože vás od sebe dělily víc než dva roky. Pohled na ni tolik bolel, protože jsem místo ní viděl tebe. A když jsem si představil, jak tě právě teď objímá ten, kterému jsi dala přednost přede mnou, cítil jsem se, jako by mi zaživa rvali srdce z těla. Moje srdce, které po tolika letech znovu ožilo. Tak dlouho jsem se snažil umlčet vzpomínky na tebe, a potom jediný pohled způsobil, že veškerá moje snaha přišla vniveč. Nenávidím rudou barvu, příliš mi připomíná tvoje vlasy, hebké jako samet. Paradoxem je, že krev, která vytéká z rány v mém břiše má úplně stejnou barvu.
 


Komentáře

1 Jaine Jaine | 3. ledna 2010 v 10:50 | Reagovat

T.T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama